Venku mírně poprchává. Podchod od stanice metra Muzeum směrem k budově Federálního shromáždění před deštěm poskytuje ochranu. Ještě nedávno byl východ uzavřen a představoval tak kout, kde se dalo v samém centru Prahy jednoduše skrýt. Artefakty na zemi stále upomínají na nedávnou lidskou přítomnost: vpravo u zdi se válí špinavá deka, na zemi plastové obaly a použitá injekční stříkačka. „Autoritativní režimy jako NDR nebo Československo nepočítaly s tím, že lidé budou užívat drogy. Ve městech jsou tak různá slepá zákoutí, která počítají s tím, že nebude příliš vysoká kriminalita, ale naopak velká sociální kontrola,“ popisuje Jan Špaček z organizace Progressive, která pomáhá drogově závislým přímo na pražských ulicích.
Je středeční odpoledne na začátku září. Drobný déšť ustává a my pokračujeme v chůzi směrem k Hlavnímu nádraží. Slova mého průvodce se potvrzují. Míjíme další zákruty, křoví, opuštěné rohy. V opačném směru kráčí dvojice policistů. Po chvíli i nenápadná skupiny čtyř lidí. „To byli všechno uživatelé. Nechtěl jsem na ně upozorňovat, ale znám je od pohledu,“ obrací se ke mně po chvíli Špaček. Laickým okem jsem čtveřici vůbec nepostřehla.
