Návrat krále nebes: Petr Kopfstein o 12G, virtuálních závodech a strachu ve 400 km/h

Petře, může si akrobatický letec před letem dát panáka?

To je absolutně nemožné. Já alkohol ani normálně moc nepiju, ale před letem by to fakt nebyl dobrý nápad. Do letectví alkohol nepatří.

Oba jsme z Karlovarska. Ty jsi ze Staré Role, já z Chodova. Proč netrénuješ na moderním letišti ve Varech, ale na travnaté ploše za Toužimí? To je jako hrát jednou na betonu a podruhé ve Wimbledonu.
Pro mě je lepší létat na letišti, které je dál od velké aglomerace, protože to letadlo dělá trochu hluk… no, dobře, dělá ho dost velký. Tohle je ideální zóna. Samozřejmě dodržujeme časy, nelétáme o víkendu, brzy ráno nebo večer. Ale je to nádherný místo a máme to tam s týmem rádi. A tráva je navíc pro provoz těchto letadel ideální.

Mnozí si pamatují tvé kousky z Red Bull Air Race. To byla obrovská show. Proč vlastně skončila? Bylo to jen o penězích?

Nevím přesně, co byl ten hlavní důvod. Neseděl jsem v managementu, který to rozhodl. Ale myslím, že to muselo být finančně strašně náročné. Přesunout na druhý konec světa všechna letadla, lidi a hlavně zázemí s pylony, to muselo být extrémně drahé. Bylo to ale jedno z nejhezčích období mého života, protože to byl sen. To, co nám společnost Red Bull připravila, se dnes už nedá zreplikovat.

Série ale úplně nezanikla. Teď létáte v něčem, co se jmenuje Air Race X. Závod neprobíhá naživo, ale virtuálně. To zní trochu bizarně. Jak přesně to funguje?

Je to seriál, kde jsou stejní piloti. Lítá nás osm. Každý ale létáme na svém letišti, já konkrétně tady u Toužimi. V letadle máme sofistikovaný přístroj, který s velkou přesností měří, kudy prolétáváme a hlavně měří čas.

Potom se data pošlou do Japonska, tam se to namixuje dohromady a virtuálně se to promítá divákům. Ti na to koukají ve virtuálních brýlích nebo třeba na telefonu uprostřed Tokia.

Takže vy v reálu létáte nad pastvinami na Toužimsku a Japonci vás sledují, jako byste letěli mezi mrakodrapy v Tokiu?

Přesně tak. Protože je sponzor japonský, létá se primárně tam. Mladší diváci na to reálně koukají. Data, co se posbírala po světě, se v jeden moment spustí a modely našich letadel proletí tím virtuálním prostorem. Jedno zrychluje, druhé zpomaluje… Pylony máme vyznačené na zemi a kdo by se díval ze země přes speciální aplikaci, viděl by je reálně před sebou.

Pro mě – člověka, který zažil tu reálnou část – to samozřejmě není něco, co bych preferoval. Ale je třeba pravda, že když jsme létali v Abú Dhabí, tak tam diváků bylo relativně málo, protože oni se na to radši podívají z klidu domova v televizi. V Asii je ten trend podobný.

Chybí tomu ale to, na co jsme se my, statisíce diváků, těšili nejvíc: vaše chyby. Třeba když jste křídlem přesekli nafukovací pylon.

Když jsi ten pylon trefil koncem křídla, nic moc se nestalo. Ale blíž k trupu už to může být problém. Jednomu francouzskému závodníkovi se po nárazu ohnulo křídlo. Teď se to simuluje nějakou digitální penaltou, ale ten zážitek, když člověk letí pod mostem v Budapešti a blíží se ke skutečným pylonům, to se nedá popsat, ani nahradit.

Pojďme k reálnému létání. Proletíš startovní čárou, máš v ruce knipl a … viděl jsem záběry – levá, pravá, je to strojově přesné. Jaké je při tom přetížení?

Naším cílem bylo dostat se na maximální géčka. Blížili jsme se až ke 12 G, což znamenalo, že když já vážím 80 kilo, tak na mě tlačila téměř jedna tuna a cpala mě skrz sedačku.

Jaký je to pocit? Ztrácíš vědomí?

To samozřejmě nemůžu. Kdybych někoho vezl, kdo na to není připravený, stane se to lehce. My na to musíme být nachystaní, stahujeme svaly na krku a na těle, aby nám krev neodcházela z hlavy. Ta ztráta vědomí je způsobená tím, že člověk odkrví primárně oči. Já to dneska už moc nevnímám, soustředím se na ideální trajektorii.

Tvému letadlu Edge 540 V3 se přezdívá „Formule 1 ve vzduchu“. Je to adekvátní příměr?

Je adekvátní ve smyslu výkonu. Nic výkonnějšího v kombinaci rychlosti a obratnosti asi neexistuje. Stroj je americké výroby od Zivko Aeronautics. Motor má obsah téměř 10 litrů, je to šestiválec bez turba. Na koncích vrtule dosahují listy téměř rychlosti zvuku.

Kolik to žere?

Tak 120 litrů leteckého benzínu na hodinu. Na air show máme nádrž jen na 50 litrů, je v centru letadla, aby nám ho nevychylovala mimo osu.

Sám si ho po letišti tlačíš, přitom váží přes 500 kilo. Jsou místa, kam se na něj nesmí sahat? Jako když „znalec“ přijde k autu a dělá takzvaný “pokopový test” – kopne do pneumatiky a zatlačí na tlumiče.

Přesně to mě napadlo. Třeba opřít se o náběžnou hranu křídla, která je dost tenká. To křídlo je dokonale hladké, dřív jsme na něm měli i speciální polep se strukturou žraločí kůže pro lepší aerodynamiku. Tak na tato místa jsme my závodníci úplně alergičtí. Rád si ho tlačím sám, protože vím přesně, kde ho můžu vzít, a kde ne. Kdyby do něj někdo kopl, asi by mě a jeho odvezli.

V tom kokpitu jsi úplně sám. Žádný talisman pro štěstí?
Mončičáka tam nemám. Snažíme se v letadle nemít opravdu žádný volný předmět. Žádné tužky, nic. Kdyby ti něco vypadlo z kapsy, může se to zaseknout v řízení a způsobit nevratné komplikace. Takže vozím absolutní minimum.

Kromě akrobacie jsi začal létat s business jety. Jaký je rozdíl v pilotáži?

Obrovský. Můj akrobatický speciál je extrémně nestabilní, nemá autopilota, musíš ho řídit pořád. Ty business jety jsou o něčem jiném. Jsou to dva světy. Akrobacie je absolutní svoboda. Tady je to o tom, že člověka co nejbezpečněji a nejpohodlněji převezeme, kam si přeje. Létáme se stroji Embraer Phenom, což jsou moderní letadla s nejnovější technikou. Létají rychlostí 850 km/h.

Překvapilo mě, že tyhle menší jety létají výš než velká dopravní letadla.

Ano, létají o dost výš. Pohybujeme se skoro ve 14 kilometrech. Čím výš letadlo letí, tím má nižší spotřebu, protože je tam řidší vzduch a menší odpor. Většinou vidím ty velké dopraváky, jak letí pod námi. Je tam větší klid, menší provoz a ten pohled je neuvěřitelně nádherný. Tam nahoře už vidím i zakřivení země.

Umíš ovládat i vrtulník. Je velký rozdíl mezi pilotováním letadla a vrtulníku?
No jasně. Třeba když se vypne motor, tak jsou ty reakce paradoxně úplně opačné. U letadla musíš potlačit, abys nabral rychlost. U vrtulníku naopak přitahuješ, aby se rotor dál točil náporem vzduchu. Tomu se říká autorotace a dá se s tím taky bezpečně přistát.

A co tví nástupci? Vychováváš si nějaké mladé talenty?

Úplně se tomu nevěnuju. Mám pár kluků, kterým pomáhám, když vidím, že to mají rádi. Hodně motivace bylo právě díky sérii Red Bull Air Race, hodně lidí do toho šlo s touhle vidinou. Ta už dnes není a ten sport je extrémně náročný. Člověk to musí opravdu milovat. Kdybych o tom přemýšlel čistě finančně, tak v tom spíš peníze prodělám, než vydělám.

Prý jsi velký perfekcionista?
Ano, ale letectví mě naučilo pokoře. Člověk, který tam nahoře pokoru nemá, tam nemůže dlouhodobě bezpečně fungovat. Když nás na začátku Air Race testoval psycholog, ptal se, jestli se bojím letět tak nízko. Řekl jsem, že ano. Kolega, který byl možná lepší pilot než já, řekl, že se nebojí. A jel domů. Takže na té pokoře trvám.

A že jsem perfekcionista, to mi někdy škodí. Doma s manželkou, s dětmi… Člověk chce mít všechno perfektní, ale ono to nejde. S věkem se učím z toho ubírat.

Celý podcast si můžete poslechnout ZDE. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.