KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Americký režisér William Friedkin, jemuž se podařilo, co dokázalo jen málo vyvolených, totiž to, že se jedno z jeho děl stalo legendou, v pondělí zemřel ve svém domě v rezidenční čtvrti Bel Air v Los Angeles. Jeho film Francouzská spojka (The French Connection; 1971) se stal klasikou, legendou a já nevím čím vším ještě. Nedávno pak i obětí odporné „politické korektnosti“ progresivistických fanatiků, kteří nabyli dojmu, že aby mohl obstát i dnes, je třeba několik scén, respektive dialogů upravit tak, aby neurážely některé etnické skupiny, bez ohledu na to, co si většina jejich příslušníků, konkrétně Afroameričanů, o věci myslí.
Život, formativní vlivy a první snímky
Pojďme ale popořádku. William Friedkin (1935–2023) se sice narodil v Chicagu ve státě Illinois, pocházel nicméně z rodiny, jejíž členové uprchli za oceán na počátku století z území dnešní Ukrajiny před protižidovskými pogromy. Jeho otec, jak decentně naznačují režisérovi životopisci i encyklopedická hesla, „neměl velký zájem o vydělávání peněz“, a tak rodina žila poměrně skromně.
Will se začal zajímat o film velmi záhy, ovlivněn zásadně Wellesovým monumentálním Občanem Kanem (Citizen Kane; 1941), třebaže nejednou tvrdil, že snímek viděl až v pětadvaceti letech, Clouzotovou Mzdou strachu (Le Salaire de la peur; 1953), jejíž remake později natočil, a Hitchcockovým nezapomenutelným dramatem Psycho (Psycho; 1960).
Co všechno si Friedkin od svých vzorů odnesl, bylo zřejmé již z dokumentárních filmů, které točil od počátku šedesátých let. Mimochodem, „dokumentární styl“ byl tak trochu, přirozeně k jejich prospěchu, znát i v jeho hraných filmech, včetně Francouzské spojky – některé pasáže snímku, odehrávajícího se v newyorských ulicích, barech a policejních služebnách, jsou tak autentické, že by se klidně mohlo jednat o umělecký dokument.
Francouzská spojka byla ale až čtvrtý Friedkinův film, jemuž předcházely westernový komediální muzikál Good Times (1967), neo-noirové drama The Birthday Party (1968), natočené podle divadelní hry Brita Harolda Pintera, další muzikál The Night They Raided Minsky's (1968) a konečně drama The Boys in the Band (1970). Dobré, profesionální filmy, ale, popravdě řečeno, žádná „díra do světa“. O to větším překvapením bylo to, co následovalo.
