KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ceny elektřiny a plynu vystřelily vzhůru a lámou rekordy. Už si nemůžeme hrát na to, že je bezvýhradně určuje volný trh. Hrozí katastrofa, a to v důsledku patnácti let špatného rozhodování Evropské unie, k čemuž se aktuálně přidává Putinovo vydírání. Pokud Praha potažmo Brusel nezasáhnou, hrozí něco daleko horšího, než nošení svetrů: totální kolaps ekonomiky a pád lidí do stovky let nepoznané bídy.
Abychom pochopili hloubku problému, stačí uvést dvě čísla: 1,4 bilionu a 66 miliard.
To první je suma, kterou by musela vláda dát ročně na dotace elektřiny a plynu, aby vyrovnala rozdíl mezi tím, kolik stály tento týden v pondělí na burze, a „běžnými“ cenami, na něž jsme dosud byli zvyklí.
To druhé je balík peněz, který kabinet skutečně na tyto účely uvolnil. Obě komodity se jistě časem pohnou dolů – ale stejně tak je možné, že ještě půjdou nahoru. Pro ilustraci to snad postačí. Úsporný tarif pokryje jen zlomek zvýšených nákladů. Potřebovali bychom ve státním rozpočtu mít ještě jednou tolik…
Aktuální vládou schválený balíček pomoci by stačil před pár měsíci, ale do budoucna sotva. Potřebujeme srazit ceny elektřiny a plynu, přičemž subvencemi tak obří problém nelze vyřešit. Evropská unie bohužel neudělal za půl roku takřka nic a naše předsednictví, jež začalo v červenci, má také rezervy. Pár týdnů stará dohoda o evropských úsporách plynu na tom v jádru nic nemění.
Česká vláda se chlubí mezinárodními úspěchy, kterých se však lidé nenajedí. Ono je to také objektivně těžké, když si unijní elity vzaly standardní prázdniny, zatímco se v Evropě schyluje k dokonalé bouři. Trestuhodná ignorance.
Aktuální burzovní ceny se postupně promítnou do koncových prodejů pro zákazníky, byť ne v plné výši. Ale že to i tak bude drastické, to je snad každému jasné. Může to samozřejmě mít devastující dopady na životní úroveň lidí, která je přímo úměrná množství energie, jež si můžeme dovolit. Jednak to uvidí ve svých peněženkách, jednak je to zasáhne coby důsledek krachu firem, omezené výroby, která nás živí, omezení chodu institucí atd.
Mohlo by být i hůř. V civilizované části Evropy jsme nepoznali hladomor 150 let, hlavně díky bouřlivému rozvoji zdrojů energie. Bez nich nás čeká návrat na počátek 19. století. Naštěstí to ale není nutné. Ropy máme dost a její cena se vrátila na 100 dolarů za barel. Elektřiny vyrábíme více než potřebujeme a pořád lacino. Plynu, kvůli němuž vypuklo celé tohle šílenství, ve skutečnosti chybí jen docela málo.
Stačí, aby české předsednictví splnilo v EU pět domácích úkolů.
Evropská unie už dokázala nahradit dvě třetiny suroviny, kterou před válkou dovážela z Ruska. Kdyby platila proklamovaná evropská solidarita a zároveň všechny země uspořily 15 % plynu, jak po nich žádá Evropská komise, je problém vyřešen. Toto je tedy první věc, kterou by Česko coby předsednická země měla v EU prosazovat: aby všichni šetřili a pomáhali jeden druhému.
