Po celý svůj život se zasazoval o spravedlnost a lidská práva pro všechny, společně se svou ženou Annou Šabatovou byl mezi prvními signatáři Charty 77, byl také jedním z těch, kteří zakládali Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), po listopadu 1989 několik let vedl ČTK, byl také poslancem Federálního shromáždění a pak dlouhé roky politickým komentátorem. Petr Uhl byl ale hlavně po celý svůj život neokázale statečným člověkem. Zemřel 1. prosince ve věku osmdesáti let.
Petr Uhl byl ojedinělý člověk. Třeba v tom, jak důsledný byl i v situacích, které by jinému přišly triviální nebo nepodstatné. Neměl jsem to štěstí se s ním nějak pravidelně vídat, vlastně jsme se potkali jen párkrát, opakovaně jsem s ním ale mluvil po telefonu. Když mu v roce 2013 vyšly paměti nazvané příznačně, a hlavně přesně, protože takový on skutečně byl – „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“, zapojil jsem se do e-mailové debaty jeho přátel, kde jsme si vyměňovali postřehy o té knize, která je v mnoha ohledech strhující a pozoruhodná.
Zaujalo mne tehdy, jak se ve svých vzpomínkách liší od Václava Havla, pokud jde o vznik Charty 77. Nejen Havlovo dílo jsem přečetl komplet tam a zpátky, zároveň mám ve zvyku konfrontovat jednotlivé autory mezi sebou. Václav Havel, Ludvík Vaculík, Václav Černý, Karel Kosík, Vlasta Chramostová, Milan Kundera, Petr Uhl a mnozí další. Vždycky si všímám toho, jak popisují totožné události. A Uhl – pokud si to dobře pamatuju – na některé situace kolem vzniku Charty 77 vzpomíná jinak než Havel v Dálkovém výslechu, což byl knižní rozhovor s Karlem Hvížďalou, který vyšel k Havlovým padesátým narozeninám.
Moje poznámka se tehdy k Petru Uhlovi dostala, on neváhal, obstaral si moje telefonní číslo a zavolal mi. Dodnes si pamatuju, s jakým zaujetím o mém postřehu polemizoval. Udivilo mne zprvu, jak dlouho spolu mluvíme, zajímal se o to s vášní, které rozumí každý, pro koho je i fotbálek na plácku za barákem stejně důležitý jako finále mistrovství světa. Což byl můj případ. Strašně mu na tom záleželo. Pochopitelně mu nešlo o nic jiného než o přesnou výpověď – o pravdu. O to, jak to tehdy bylo. Stalo se mi to s ním pak ještě několikrát. Vždy, když jsem byl v nějakém svém textu nepřesný, neváhal vytočit moje číslo, upozornit mě na to a vysvětlit mi, proč je to důležité.
