KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Obhajoba ekonomických zájmů Agrofertu byla důvodem, proč šel Andrej Babiš do politiky. Teď se holding paradoxně stává přítěží, která může šéfa ANO vyhnat z vlády spolehlivěji než opozice. Je totiž silně závislý na veřejných penězích a ty přestanou téct, pokud Babiš v exekutivě neskončí. Navíc – a o tom se příliš nemluví – Babiš jako člen vlády ze zákona nesmí vlastnit média, přičemž součástí Agrofertu je i mediální skupina Mafra.
Pro kontext se vraťme o pár let zpět: Transparency International podala na premiéra trestní oznámení k obecnímu úřadu v Černošicích kvůli tomu, že v rozporu se zákonem o střetu zájmů vlastní média. Učinila tak s odkazem na slovenský registr skutečných vlastníků firem. Ten nařizuje evropská směrnice, a má dobrý důvod – pomáhá v boji s korupci a daňovými úniky. U nás se ovšem jeho přijetí na dlouho zaseklo, takže středočeský krajský úřad, ovládaný v té době hejtmankou ANO Jermanovou, smetl podnět od TI ze stolu a zrušil uloženou pokutu.
To už se dost možná opakovat nebude. Nejen proto, že ve Středočeském kraji nyní vládne koalice v čele se STAN. Především už i u nás od června konečně funguje evidence skutečných majitelů. A jak potvrdil bývalý šéf TI David Ondráčka v rozhovoru pro INFO.CZ, celá kauza, která stále leží na radnici v Černošicích, je tím opět aktuální. Obezlička Agrofertu, který operuje s označením „nepřímý skutečný majitel“ nemá podle Ondráčky oporu v zákoně a holding prostě dle práva patří Babišovi.
Při schvalování evidence skutečných majitelů neprošla změna, která by Andreji Babišovi umožnila tvářit se, že byť je jediným obmyšleným svěřenských fondů – tedy tím, komu plyne zisk a komu se „zaparkované“ společnosti opět vrátí – tak není vlastníkem firem, tedy Agrofertu. Toto má pro holding dalekosáhlé důsledky, pokud bude dále patřit členu vlády. Žádné dotace, ani evropské, ani české, žádné veřejné zakázky. V tomto jsou zákon o střetu zájmů a Evropská komise neúprosné. I o tom jsme už psali.
Tohle ale ještě není všechno. Co se týká vlastnictví komerčních firem, zákon o střetu zájmů ho nezakazuje, „pouze“ neumožňuje, aby společnosti ovládané aspoň z 25 % premiérem či ministrem získávaly veřejné peníze. To má jasný důvod. Zákonodárce nechtěl zakázat bohatým podnikatelům vstup do politiky, ale chtěl chránit veřejné peníze před tím, aby někdo, kdo má vliv na jejich rozdělování, zároveň stál s nataženou dlaní na straně příjemců. Protože není potřeba moc fantazie, abyste to nazvali jako sprosté odírání daňových poplatníků.
