KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Dějiny neskončily. Svět se nestal unipolárním. Naopak, vrátilo se soupeření velmocí. Během epidemie nám to připomněla Čína a nyní útokem na Ukrajinu Rusko. Je ale rozdíl mít moc a mít kulturu. Ve skutečnosti existuje jen jedna civilizace a ta po celé lidské dějiny zápasí s jednou či více anticivilizacemi.
Smyslem lidských dějin je posunovat se výš a výš po vertikále humanity. Lidskost je ono měřítko, jímž lze měřit vyspělost společnosti. Dlouho jsme si to neuvědomovali, protože jsme měli pocit, že jí máme dost. Často jsme plýtvali energií a prostředky na malichernosti. Utrpení Ukrajinců nás vrací zpátky na zem a ukazuje nám, na čem skutečně záleží.
Ukrajina se nehlásí k Západu (jen) proto, že jde o silné uskupení na jejích hranicích, ale především protože její obyvatele oslovují hodnoty, které naše kultura reprezentuje. Neměli bychom být tak pyšní a myslet si, že jen my jsme hodni žít ve svobodě, v právním státě, jenž ctí morální hodnoty a lidská práva, ve společnosti, v níž vládne vědění a rozum, ne mýty a emoce.
Ptal jsem se jednou emigrantů z Barmy, kteří našli útočiště v USA, zda jim naše západní kultura lidských práv nepřipadá „imperialistická“. Dívali se na mě, jako bych spadl z višně, a trvali na tom, že oni přece vyznávají tytéž hodnoty. To je důkaz, že není rozdíl mezi tím, po čem lidé touží, liší se pouze jejich schopnost toho dosáhnout.
Tato příhoda se paradoxně stala během návštěvy sídla OSN, kdy
měla být Česká republika zvolena za nestálého člena Rady bezpečnosti. Diplomaté
hlásili, že je to takzvaně „ložené“ a že tehdější premiér Topolánek může přijet
poděkovat delegátům. Svobodný svět byl jasně na naší straně. Nakonec jsme prohráli s Chorvatskem, které si na rozdíl od nás zajistilo hlasy
nedemokratických režimů, kterých je, jak známo, na planetě mnohem více. V tom
je problém, nikoli v tom, že by jejich občané nechtěli žít svobodně.
