KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Budoucnost je na pět let naše,“ prohlásil před dvěma roky prezident Zeman. Všichni to chápali tak, že Česko „patří“ jemu a všem, kteří cítí listopad 89 jako křivdu, Rusko je pro ně kamarád a Západ nepřítel. V koronavirové krizi teď ale promluvilo jiné Česko. Česko svobody, lidskosti a práva, které dlouho mlčelo či bylo umlčováno.
Zemanovské Česko stojí na třech lžích. Za prvé, že stávající hlava státu má na své straně většinu národa. Za druhé, že ti, co ji nevolili, tak tím pádem prohráli volby a mají být zticha. Za třetí, že kdo má moc, vlastní s ní i pravdu, a kdo nesouhlasí, není demokrat.
Součástí této „říše zla“ je i Andrej Babiš, který by se bez Miloše Zemana na Hradě nestal premiérem. Šéf ANO je z tohoto mocenského dua tím viditelnějším a aktivnějším, ale nenechme se zmást, architektem tzv. 2. polistopadové republiky, která se snaží požrat tu Havlovu, je pán hůlek a bonmotů.
To Zeman dává hlas, satisfakci a blažený pocit převahy komunistickým nostalgikům, putinovcům, protizápadním národovcům a všem, kteří se cítili po listopadu zneuznaní, ponížení, neúspěšní… Už sedm let zní republikou vítězoslavný ryk davu revanšistů, kteří za Havla zalezli do děr a za Klause z nich ještě nestačili vylézt. V koronavirové krizi měli být na koni – vždyť ji řešila „jejich“ vláda a za mimořádné situace moc a sláva exekutivy obyčejně rostou. Ale světe div se, místo toho toto „první“ Česko někam zmizelo a zmlklo.
O to víc o sobě dalo vědět „druhé“ Česko. To, které chce svobodu a možnost volně cestovat, ne zabarikádované hranice. To, které pro druhé šije roušky, ne, že je udává za jejich nenošení. To, které respektuje nezávislé soudy, ne právo vlády dělat si, co se jí zlíbí. Najednou zase bylo slyšet Česko svobodných, humánních a vládu práva uznávajících lidí. Pod tlakem krize ze sebe národ vydal to nejlepší. Nejen co se týká nasazení mnohých při boji s epidemií, ale i pokud jde o znovuprobuzení či obnovení hodnot, na nichž republika stojí.
