KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Schyluje se k epické bitvě? Hlasování o europarlamentu dosud patřilo k volbám druhého řádu. Tentokrát tomu tak být nemusí. Strany a jejich příznivci si čím dál více uvědomují, že o tom nejdůležitějším se nerozhoduje v Praze, ale v Bruselu. Vypadá to, že tentokrát se podaří přepsat unijní politickou mapu a toto těleso bude daleko konzervativnější. A česká vládní koalice svede tuhý boj o post eurokomisaře.
Ze tří největších problémů, které musíme řešit, se jen jeden dá zvládnout z domova. Rozvrat veřejných financí. Ale i na něj dlouhodobě mají vliv další dvě zásadní otázky, na které je česká politika krátká: zelená transformace a migrace. Obě jsou u nás předmětem vášnivých soubojů, přičemž jejich leitmotivem je snaha hodit na toho druhého, že byl více servilní a v Evropské unii vše odkýval, když byl zrovna u moci. Ve skutečnosti při hájení našich národních zájmů prohráváme v Bruselu pořád, ať vládne kdokoli.
Ať je premiérem Petr Fiala, nebo jím byl Andrej Babiš, bohužel platí, že na evropském poli toho moc neuhrajeme. Poněkud to připomíná spor Václava s Boleslavem. Kdy ten druhý bratrovi vyčítal, že posílá do Německa voly, vzbouřil se, ale nakonec platil tribut také. I když analogie kulhají, tak tato docela sedí. A to i v tom, že přes jistá omezení suverenity, jež znamenalo přidružení ke Svaté říši římské, šlo o zlaté období našich dějin. Totéž platí i v případě Evropské unie. S ní je to někdy možná zlé, ale bez ní by bylo hůř.
Když se podíváme na momentální téma všech témat, jímž je válka s uhlíkem, tak když ho co nejvíce zjednodušíme, zelené regulace jsou daní, kterou platíme za možnost fungovat na jednotném unijním trhu. Což je úžasný ekonomický nástroj, který skvělé zafungoval při našem vstupu a nastartoval českou cestu k prosperitě. Bohužel záhy nepřátelé kapitalismu z evropské liberální a zelené levice našli způsob, jak do toho hodit vidle: skrze environmentální politiku, která patří mezi sdílené kompetence.
Zatímco průmysl spadá do pravomocí národních vlád, co se týká ekologie, platí v celé Evropské unii stejné přepisy, příkazy a zákazy. Což má svou logiku, pokud chcete všude stejně chránit chřástala nebo zajistit čistý vzduch bez jedů. Horší je, když se této páky chopí progresivisté a skrze moc takto získanou začnou křivit a ničit jak společný trh, tak možnosti členských států zajistit prosperitu či energii pro své občany. Omlouvám se za delší úvod, ale bylo to důležité k pochopení významu boje o Evropský parlament (EP).
Ze Zeleného údělu se během posledních patnácti let stalo ústřední téma. Tak důležité, že z delšího pohledu svým významem a dopadem přebíjí dokonce i nelegální migraci. Částečně i vinou neefektivní a hloupé klimatické politicky evropská ekonomika začala růst pomaleji než ta americká. Ztrácíme průmysl a stabilní zdroje energie, což má negativní dopad na všechny – a obzvláště na Česko, exportní a továrně zaměřenou ekonomiku. Europarlament má na tomto negativním vývoji lví podíl viny.
Rozhodování v Unii se děje v trojúhelníku Evropská komise – Evropský parlament – Evropská rada. První těleso je spojeno s volebním obdobím parlamentu. Ten Komisi formálně schvaluje a měl by i vybírat jejího předsedu, po posledních volbách si ale svou prosadili šéfové států a vlád v Evropské radě. Pořád platí, že ti by měli mít poslední slovo. Jenže stále více věcí se rozhoduje kvalifikovanou většinou a tam, kde platí jednomyslnost, je tlak na prezidenty a premiéry tak silný, že sotva kdo něco vetuje.
