KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Soud nařídil několika ministerstvům ukončit „nicnedělání“ ve věci klimatické změny. Mysleli jste si, že něco takového se u nás nemůže stát? Že soudcovský aktivismus je možný jen v anglosaském precedenčním právu nebo v progresivistickém Německu? Omyl! Otázek je ovšem celá řada: Co to bude mít za následky? Mohou úředníci vůbec přání soudkyně naplnit? Má to předznamenat soumrak demokracie a její nahrazení soudcokracií?
Skupina aktivistů se žalobou domáhala toho, aby stát postupoval razantněji proti klimatické změně. Soudkyně pražského městského soudu pravomocně rozhodla v jejich prospěch: „Žalovaným (ministerstvům) se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců nestanovením konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990.“ Záhadou je, co by asi tak ministerští úředníci měli udělat, aby vyhověli rozsudku, který jim ani nezakazuje něco nezákonného činit, ani nepřikazuje splnit nějakou konkrétní zákonnou povinnost.
Připomíná to hlášku z cimrmanovské hry Vražda v salonním kupé, kdy jedna z postav říká: „Slyšel jsem na vlastní uši, že nikdy neřekl: Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš.“ Důkaz neexistence, jak známo, nelze podat. Proto také u soudu musíte žalovanému dokázat, že spáchal něco špatného, ať už svou akcí, nebo nesplněním toho, co byl podle zákona povinen udělat. Nikoli, že on by prokazoval nevinu. Z logického důvodu – toho, co se nestalo, je nekonečné množství možností. Vy musíte pozitivně ukázat, co se stalo.
Když žalujete úřad za zásah do vašich práv, tak buď musíte prokázat, že vám jeho činnost způsobila konkrétní škodu, nebo že vám ta škoda vznikla v důsledku toho, že nesplnil povinnost, která plyne ze zákona. Je tu ale „nová“ doba a tato zásada už zřejmě neplatí – ani v českém pozitivistickém právu. Přinejmenším u soudu první instance, neboť není konec a ke slovu se ještě dostane Nejvyšší správní soud. Vládní právník namítl, že chybí pasivní legitimace, což přeloženo do češtiny znamená, že není jasné, že právě žalovaní byrokraté jsou povinni brzdit změnu klimatu. (Aktivisté kromě ministerstev žalovali také českou vládu, tuto žalobu ale soud odmítl.)
Absurdita války s uhlíkem
Rozsudek připomíná konání někdejší státní plánovací komise: závazky pětiletky splníme! Jak to dopadalo v reálu, všichni víme, plány se plnily jen na papíře. Tohle je vlastně horší, komunisté sice tvrdili, že jednou „poručíme větru, dešti“, ani oni ale nebyli tak šílení, aby si dali do svých úkolů konkrétní kroky k ovládnutí klimatu. Soudkyně to ovšem na návrh žalobců po ministerských úřednících chce. I kdybychom souhlasili, že zrovna oni mají tu povinnost, tak co tam mají psát? Nebo stačí cokoli, jen aby se zelený vlk nažral?
Mimochodem, celé to ukazuje na absurditu války s uhlíkem. Pod tlakem klimahysteriků a lobbistů vlády přijímají vágní klimatické závazky na desítky let dopředu, jež jsou velmi těžko splnitelné a navíc není určeno, jaká opatření by měla vést k jejich splnění. Což vede zejména v Evropské unii k rozhořčeným politickým bitvám. Jejich výsledkem jsou mnohdy nesmyslná nařízení, jež drtí ekonomiky, ničí konkurenceschopnost průmyslu a uvrhávají stovky milionů obyvatel EU do hrozby energetická bídy. Nicméně, to je pořád ještě demokracie…
