KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Odvolat, nebo neodvolat? Snaha sesadit hlavu dolní komory Parlamentu je bezprecedentní událostí. Daleko spíše se hlasuje o nedůvěře vládě, což může mít nějaký význam, dokonce i tehdy, když taková akce skončí neúspěchem. Řekněme si rovnou, že tohle bylo ryze osobní. Za hlasováním o sesazení Markéty Pekarové Adamové z funkce předsedkyně Sněmovny stály malicherné dětinské půtky mezi opozicí a koalicí. Nic víc.
Od poloviny devadesátých letech se ve veřejné debatě často objevoval termín „politická kultura“. Řešilo se, zda není příliš pokleslá, zda souboje o moc nejsou příliš personifikované, zda mluva není příliš vulgární. Když pomineme, že samo ono sousloví je hrozné klišé, především v porovnání s dnešní situací byly tehdejší poměry doslova zlaté. V posledních deseti letech poměry a mravy značně zhrubly. Nejhorší ale je, že politici do značné míry ztratili schopnost spolu když ne jednat, tak alespoň komunikovat.
Že se mluví daleko více sprostě (až tolik, že tehdejší mediální otloukánek Mirek Topolánek by dnes platil za Mirka Dušína), je jedna věc. Někomu to vadí hodně, někomu méně. Ale především to není úplně určující parametr. Byť o něčem asi vypovídá, a sice o mentálních schopnostech lidí, kteří nás mají vést, ale nejsou často ani schopni oponenta urazit elegantně, bez toho, aby si pomáhali vulgarismy. Neplatí to samozřejmě zdaleka o všech. Podstatnější je, že naši zvolení zástupci spolu prostě mají povinnost mluvit.
Demokracie je diskuse, říkal Masaryk. Zkusme ten výrok obrátit. Bez elementární schopnosti debatovat, probírat témata, třeba se i pohádat, ale aspoň nějak komunikovat, demokracie nefunguje. Vůbec. Pokud se sice jisté hovory vedou, ale místo rozumu a věcných argumentů v nich dominují emoce a demagogie, funguje špatně. To druhé u nás platí bohužel už v podstatě stabilně, k tomu prvnímu extrému se sem tam přibližujeme. Příkladem je právě příběh s odvoláváním Markéty Pekarové Adamové.
