KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Balíček „za pět minut dvanáct“. Na pět desítek vládních opatření, jež mají zpomalit zadlužování země, je bohatou pastvou pro ekonomické analytiky, odboráře, opozici a vůbec každého, kdo si kontroluje, jak se dotkl jeho osobně. Takový zájem je pochopitelný, nicméně jde o mnohem víc, než o kolonky „má dáti“ – je to politikum prvořadého významu. Jak tedy vláda uspěla?
Otázka zní, zda mohla vláda za této situace obecně nadchnout. Politici koalice už předem varovali, že opatření „nebudou populární“. Šlo vlastně „jen“ o to, jak moc a koho přesně se kabinet rozhodl naštvat a koho raději vynechal. Musel totiž vyřešit doslova kulatý čtverec: na jedné straně maximálně snížit deficit a na druhé si proti sobě co nejméně poštvat ty, jichž se to dotkne. Úplně nejobecněji lze říci, že vláda zvolila cestu „mírných úspor a snesitelného zvyšování daní“.
Nenechme se nyní mást pokřikem, který zaznívá ze všech stran. Často si tito zuřiví kritici vzájemně odporují. Názory se kříží ve dvou rovinách. V té jedné stojí proti sobě rozpočtoví „jestřábi“, kteří by rádi viděli nejméně dvojnásobný rozsah škrtů a „holubice“, jež by nešetřily vůbec. Subtilnější rovinu štěpení pak tvoří lidé, kteří jsou přesvědčeni, že šetřit či zvyšovat daně se mělo těm druhým, jim ne. Toto žárlivé poměřování se mezi „vítězi“ a „poraženými“ jen tak neutichne, ale nechme ho být, alespoň pro tuto chvíli.
Podívejme se, jaký rébus vláda vlastně řešila. Musela překonat tři prahy. Za prvé se vůbec shodnout, což vůbec nebylo jednoduché, vždyť se skladá z pěti stran s odlišnými programy a různým elektorátem. Za druhé, výsledek musel mít nějakou ekonomickou logiku, jak co se týká míry snížení deficitu, tak provázanosti jednotlivých opatření. A za třetí, kabinet potřebuje balíček politicky prodat, k čemuž je zapotřebí, aby to zboží mělo vůbec nějakou hodnotu.
