„Co v té Praze zase vyvádíte?“ kroutí často hlavami ve venkovských hospodách. Že jsme v Česku rozdělení na hlavní město a „periferii“, slyšíme co chvíli, v podstatě po každých volbách v posledních letech. Odstranit tuto nedůvěru a nepochopení není snadné a už vůbec ne rychlé, ale taky ne nemožné.
Lidé v regionech – a tím nemyslím pár větších krajských měst – mají často jiné starosti, než v Praze. Obecně vzato bývají chudší, mají horší přístup ke vzdělání a ke kultuře, k informacím. Spíš než globální oteplování je zajímá, zda jim někdo nezakáže dostupná „fosilní“ auta, bez kterých se mnohdy nedostanou ani na nákup. A nemají nálady na stesk liberálů, proč u nás nemáme uzákoněno homosexuální manželství nebo proč jsme dostatečně nepřijali libovolný genderový trend.
Kdysi se o lidech z města, kteří si dělali starost s věcmi, jež lidem z venkova přišly buď směšné, nebo je přímo urážely, říkalo, že jsou „salonní levičáci“. Obvykle slušně zajištění a s dobrým vzděláním nevyužívali své výhody ke zlepšení života širokých vrstev, ačkoli se honosili silným sociálním cítěním. Raději rozvíjeli nejrůznější méně či více nebezpečné utopie. I dnes jich máme dost – silně levicové klimaalarmisty, genderisty, agresivní aktivisty všeho druhu, kteří chtějí metodami sociálního inženýrství předělat většinovou společnost ke svému obrazu.
Navíc tu však máme i velké množství „salonních pravičáků“. Intelektuálně zdatných osobností, které sice bojují polemické bitvy s těmi prvními, ale cestu k regionům si také najít neumějí. Ačkoli by si jistě s řadou „venkovských“ lidí rozuměli, brání jim v tom komplikovaný jazyk a také nepřicházejí s jasnými návrhy, jak zlepšit život v regionech, na venkově. Obvykle jim stačí, když to pořádně nandají těm neomarxistům. Tento text je pokusem najít i za cenu nevyhnutelného zobecnění cestu z pražského ghetta.
Venkov neví, co ví Praha
Ačkoli by se mohlo zdát, že největším problémem je rozdílné myšlení, hodnoty a názory, není tomu tak. Nejtlustší zeď mezi metropolí a periferií buduje informační izolace. Lidé, kteří tvrdě a dlouho dřou, nemají náladu si večer pustit ČT24 a nasávat všechny politické události. A v řídce obydlených oblastech se hůře šíří zprávy prostřednictvím sousedů, známých a opinion leaderů. Kulturní kapitál je prostě na venkově řádově nižší. Sociální sítě ten deficit nevynahradí, naopak zvyšují zmatek a šíří dezinformace. (Mimochodem, mluví o tom v nedávném rozhovoru kolegy Vratislava Dostála socioložka Anna Durnová, přečtěte si ho!)
