KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Základní myšlenku jsem si vypůjčil od Frédérica Bastiata. V eseji “Co je a co není vidět” na příkladu rozbitého okna geniálně vyvrací (stále) rozšířenou tezi, že „destrukce přináší zisk“, která v ekonomice vede k protekcionismu. A v politice k „novým pořádkům“. Bastiatovy závěry platí i zde. Dnešní politika není lepší, jak nám slibovali. Naopak, je „rozbitá“.
Bastiat začíná tím, jak zuřil Dobroděj Sedláček, když jeho syn rozbil okno. A popisuje hlouček přihlížejících, kteří mudrují a utěšují majitele myšlenkou, že „všechno zlé je k něčemu dobré“ a otázkou z „čeho by žili sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno“?
Boření a ničení starých věcí a budování nových, stejně jako ochranářství a obchodní války, považuje i dnes mnoho lidí za způsob, jak podpořit domácí průmysl. Bastiat zmiňuje věhlasného politika, který přesně vypočítal, kolik by získaly firmy stavbou domů, kdyby vyhořela Paříž a jak by to zvýšilo blahobyt.
V příběhu s rozbitým oknem nevystupují jen dva lidé. Tedy majitel Dobroděj Sedláček a sklenář, kteří „jsou vidět“. Je tu ještě třetí, který vidět není, třeba švec, u něhož by si Sedláček dal spravit boty, kdyby nemusel platit novou okenní tabuli. Ten utrpí ztrátu v důsledku toho, že uličník rozbil okno. Takže nula od nuly pojde. Ale ve skutečnosti je bilance záporná, protože občan Sedláček, místo aby měl jak okno, tak spravené boty, má jen jedno z toho.
