KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Pražské jaro ukončily sovětské tanky. Ale naději na svobodu definitivně utnuly v srpnu 1969 obušky našich esenbáků. A to za odsouzeníhodné účasti řady vůdců, v něž národ o rok dříve vkládal velká očekávání a vyjadřoval jim podporu. Nakonec tak v krutě ironickém smyslu došlo na Brežněvova slova „éto vaše ďélo”. Podobně jako v roce 1938 a 1948 se znovu potvrdilo, že nikdo nám neublíží tak, jako si ublížíme my sami.
Český národ má velkou tradici svalovat vše špatné, co se mu kdy v dějinách stalo, na někoho cizího. Syndrom oběti a křivdy se promítá do toho, jak vnímáme sami sebe i druhé. Vlastně je to nepochopitelné. Třeba takoví Holanďané museli za svůj stát tvrdě bojovat. Většinu svých dějin byli ovládáni cizí mocí, často velmi brutální a jejich dějiny jsou plné krvavých povstání a válek. Přesto se cítí být hrdým svobodným evropským národem a jednají podle toho.
Proč se nechováme jako Nizozemci? Náš tisíciletý stát evropského významu měl od raného středověku velmi dlouho vlastní přemyslovskou dynastii, která pro nás vydobyla přední místo v Říši. Český král byl hned druhým po císaři a na rozdíl od Němců měli Češi i vlastní zákonodárství. Velkou část historie jsme si vládli sami. A i po těch tři sta let v rámci Rakouska měly České země důležité a výsostné postavení. Za tu dobu jsme se jako národ kulturně, politicky a ekonomicky pozvedli. Pod skutečně tuhou diktaturou jsme (kromě doby řádění domácích husitských guerill) žili až za nacismu a komunismu. Přičemž ale těch čtyřicet let, jakkoli nám do toho mluvila Moskva, jsme si na sebe upletli sami.
