Letošní filmové léto ovládlo bizarní marketingové spojení „Barbieheimer“. Barbie a Oppenheimer — dva snímky podpořené masivní reklamou i širokou distribucí byly do kin uvedeny shodně 21. července. Spojením dvou filmů, které snad nemůžou být odlišnější, se distributorům povedl marketingový majstrštyk a atomovka s panenkou dosáhly dokonalé symbiózy: kdo viděl jeden film, chtěl vidět druhý. Po měsíci se můžeme konečně ohlédnout bez chtivého předpremiérového očekávání. A na konci článku si můžete přečíst překvapivý fakt: jakou souvislost má Československo, Oppenheimer a atomová bomba.
Největší očekávání byla spjata především s filmem Oppenheimer a s formátem IMAX. Záběry z pouště v Novém Mexiku jsou skutečně působivé a „pohlcující“. Ve filmu jich je ale jak šafránu, jinak totiž dominují záběry z interiérů: ze soudních síní a laboratoří. Ty nepochybně ocenili dermatologové, kteří důkladně zkoumali pleť Cilliana Murphyho, Matta Damona a dalších hvězd. Ostatní spíše bolelo za krkem, jak otáčeli hlavou, aby obsáhli celý záběr.
Hodně se psalo o nechuti režiséra Christophera Nolana používat animace a pomoc nejrůznějších efektů. I výbuch zachycený v Oppenheimerovi je údajně skutečný (samozřejmě ne nukleární). Tato snaha o realističnost jde ale paradoxně proti realistickému zobrazení, jak si trefně povšimla Julie McDowallová v Times Literary Supplement:
„Ve skutečnosti byl výbuch Oppenheimerovy bomby podivnou podívanou. Když zmizel prvotní záblesk, dav pozvedl hlavy, aby se podíval, co se to tam v poušti zrodilo. Stejně jako v případě obrazu, který tak okouzlil filmového Oppenheimera, spatřil každý něco jiného. Fyzik Isidor I. Rabi pozoroval v šlehajících plamenech záblesky žluté, šarlatové a zelené. Další viděl ‚jasnou, ale přízračnou modř'. Pro Oppenheimerova bratra Franka to byla ‚zářivě fialová', zatímco jinému svědkovi to připomínalo jahodu, jež se vzápětí proměnila v ‚rozžhaveného slona balancujícího na chobotu' (spíše od Dalího než Picassa.) Záběry z jaderných testů málokdy ukazují něco tak přízemního jako záblesk, ohnivou kouli a pak oblak ve tvaru hřibu. Pokud si prostudujete fotografie těchto testů, můžete spatřit tisíce podivuhodných věcí uvězněných ve složité provázanosti a nesmírných vírech. Přiznám se, že slona vzhůru nohama jsem nikdy neviděla, ale v prvních okamžicích po detonaci jsem zahlédla medúzy, lebku mimozemšťana a chuchvalec bublin. Jiné fotografie ukazují roztavené disky stoupající k obloze nebo při prvním britském atomovém testu u severozápadního pobřeží Austrálie připálený květák. Po výbuchu v poušti nastalo ohromené ticho. Fungovalo to. Bylo to na světě. A ten se navždy změnil. ‚Žáby přestaly souložit,' poznamenal Rhodes. Ve scéně výbuchu ve filmu však nic z této výsostné tajemnosti není: žádné podivné barvy, žádné lovecraftovské tvary, žádné kopulující žáby. Děsivá pozoruhodnost celé věci zcela chybí. Je to standardní, velkolepý hollywoodský výbuch, a jako takový je naprostým zklamáním.“
Tato výtka McDowallové jako by byla příznačná pro nejeden aspekt filmu. Efekty hořícího světa jsou zbytečné, stejně jako jsou obrazy lidí s cáry visící kůže klišé. Jistá povrchnost se ale promítá i do postav. Nolan naznačuje psychologickou hloubku a drama, které nedokáže postihnout a vyjádřit. Na vině je především knižní předloha a nevydařený scénář.
Kostru filmu by šlo nastínit následujícím způsobem: na jedné straně příběh romantického hrdiny (ne náhodou je Oppenheimer v Los Alamos zobrazován jako westernový pistolník na způsob Clinta Eastwooda), kterému se za jeho služby vlast odmění vyšetřováním; na straně druhé příběh ambiciózního politika, jenž se chce vyvézt na popularitě známého fyzika, neunese veřejné zesměšnění a hořce se mstí. Mezi tyto dvě osy se vloží něco z intimního života (vztah s přesvědčenou komunistkou, manželka, která má problém s alkoholem), náznak meditace o odpovědnosti za smrt statisíců lidí, trocha módní kvantové mechaniky, a to je tak všechno.
Filmoví kritici jako Scott Mantz doporučují, že první by měli lidé vidět Barbie. Tahle zábavná fikce vám totiž rychle vyprchá z hlavy, kdežto faktograficky tíživý Oppenheimer vám v ní uvízne na delší dobu – a těžko se pak asi budete bavit eskapádami rozverné blondýny při myšlenkách na devastující sílu neřízené štěpné reakce.
Téma atomové bomby, války s Japonskem, potažmo projektu Manhattan bylo coby filmová látka zpracováno v desítkách děl, žádné ale nedisponovalo tak velkorysým rozpočtem, jaký měla společnost Universal (podle jejího oficiálních sdělení 100 milionů dolarů), přitom ale film tato témata zachycuje poměrně komorním způsobem. Většina médií se shoduje, že rozhodujícím faktorem byla osobnost režiséra a jeho pověst člověka, který chce realizovat velké projekty (včetně nákladných scén, jako bylo odpálení cestovního letadla v jednom z předchozích filmů). Dalšími faktory, které měly podpořit úspěch filmu, bylo hvězdné obsazení, silný a promyšlený marketing a v neposlední řadě i samotné atraktivní téma.
Tím posledním nemyslím ani tak téma atomové bomby, jakkoli mu nedávné výhrůžky podroušeného Medvěděva a dalších zlopověstných ruských politiků dodávají na aktuálnosti, nýbrž kvantovou fyziku. Ta je svým jedinečným postavením mezi teorií (svět je podstatně záhadnější, než se zdá) a praxí (může nás dovést ke zbraním, které svět dočista zničí) sexy tématem par excellence.
Jak režisér Nolan s tímto kapitálem naložil? Ne zcela bezvadně – po umělecké stránce zůstává pachuť nevyužitého potenciálu.
Mapa života s mnoha slepými místy
Problémem scénáře je, že honí příliš mnoho zajíců. Přitom původní verze byla údajně v první osobě a nabízela pohled z Oppenheimerovy perspektivy. Coby svého času nejznámější fyzik ve Spojených státech byl — jak by se ostatně dalo čekat — komplikovaná a neobyčejně zajímavá osobnost. V Cambridge se pokusil otrávit svého učitele jablkem, což je scéna, kterou najdeme i ve filmu: tedy s tím rozdílem, že v reálu se odehrála trochu jinak. Průšvih řešil Oppenheimerův otec s děkanem a součástí urovnání bylo, že se mladý fyzik podrobí terapii.
Americký spisovatel Cormac McCarthy se postavy Roberta Oppenheimera dotýká ve svém posledním románovém diptychu Pasažér a Stella Maris, a to prostřednictvím sourozenců, jejichž otec pracoval jako fyzik v Los Alamos. „Oppenheimer, prohodil. To byl Oppenheimer. Dokázal ti odpovědět na otázku dřív, než ses zeptal. Mohls za ním přijít s problémem, na kterém jsi dělal týdny, on by jen tak seděl, bafal z dýmky, zatímco bys to kreslil na tabuli, a po minutě by řekl: Ano. Myslím, že vím, jak to můžeme vyřešit. Pak by vstal, tvoji práci by smazal, napsal správné rovnice, zase si sednul a usmál se na tebe. Nevím, kolika lidem tohle dělal. A vůbec nezáleželo na tom, o jaký problém šlo.“ A na jiném místě: „Nosil [Oppenheimer] dobré šaty, ale visely na něm. Nevážil skoro nic. Groves ho vzal, protože viděl, že se nenechá zastrašit. Nic jiného v tom nebylo. Hodně chytrých lidí se domnívalo, že je možná ten nejchytřejší člověk, kterého Bůh stvořil. Divnej týpek, tenhle Bůh.“
