ESEJ MARTINA KOVÁŘE | Znovu, už počtvrté za posledních sto let, se Evropa nachází v pomyslném „roce nula“. V bodě, kdy se rozhoduje o její budoucnosti na další dlouhá léta. Bez jakékoli nadsázky se opět hraje „o všechno“.
Poprvé tomu tak bylo na přelomu let 1918 a 1919, kdy vítězové první světové války jednali v Paříži a jejím okolí o mírovém narovnání s poraženým Německem a jeho spojenci. Podruhé se tak stalo v letech 1945–1949, kdy se na troskách zničené Evropy rodily základy euroatlantického partnerství a evropské integrace. Potřetí v letech 1989–1991, kdy se rozpadal tzv. východní blok i samotný Sovětský svaz a kdy země střední a jihovýchodní Evropy vykročily ke svobodě. V roce 2022, v roce ruské agrese proti Ukrajině a v časech energetické války, kterou Putinův režim vůči Evropě rozpoutal, je to počtvrté. I tentokrát se hraje, bez jakékoli nadsázky, „o všechno“.
I) Paříž, Versailles a Locarno – marný pokus o „věčný mír“
Když zavládl 11. listopadu 1918 (na konci prvního „roku nula“), řečeno s Erichem Mariou Remarquem, „na západní frontě klid“, tedy když zástupci dohodových spojenců podepsali s císařským Německem po téměř čtyřech a půl letech zničujících bojů, které zcela rozmetaly Zweigův „svět včerejška“, příměří, bylo možno začít připravovat nové, poválečné uspořádání světa. V lednu 1919 se proto do města nad Seinou sjeli vedoucí představitelé vítězných mocností, aby se pokusili vytvořit systém, který by znemožňoval opakování válečných hrůz.
Mírová smlouva s Německem, nikoli již vilémovským Německem, ale s nástupnickou Výmarskou republikou, podepsaná v červnu 1919, měla být základem tzv. versailleského mírového narovnání. Ve skutečnosti se jím nestala. U Němců totiž „diktát vítězů“ vyvolal veliký odpor až nenávist k Francii a k západním spojencům obecně.
Boj za „likvidaci Versailles“ silně rezonoval u voličů prakticky všech politických (včetně těch demokratických a státotvorných) stran, dokonce i poté, co v polovině dvacátých let došlo k německo-francouzskému smíření. Když potom Adolf Hitler začal tuto smlouvu ve třicátých letech postupně „trhat na kusy“, vzala to appeaserská Evropa v čele s Velkou Británií v zásadě pouze na vědomí a nepokusila se tomu aktivně nijak zabránit. Bylo tomu tak k její škodě a důsledky byly dalekosáhlé.
Ponecháme-li Versailleskou smlouvu stranou, je třeba říct, že také mezinárodněpolitické řešení následků první světové války mělo daleko k dokonalosti. Tzv. Rýnský garanční pakt (nebo Locarnský pakt) z roku 1925 sice potvrzoval již zmíněné narovnání vztahů mezi Paříží a Berlínem za asistence Londýna a Říma, jeho působnost ale byla pouze dočasná. Tzv. „pakt o věčném přátelství“, anebo Briand-Kelloggův pakt (nazvaný podle francouzského a amerického ministra zahraničí) z let 1927 a 1928 pak nebyl ničím víc než vizionářskou, nicméně naivní idealistickou představou o tom, že „mezi vyspělými demokratickými státy nedojde už nikdy k válce“, kterou jednoduše „zakazoval“.
Zatímco v časech míru, neobyčejné hospodářské prosperity („zlatá dvacátá léta“, Golden či Roaring Twenties) a růstu životní úrovně tento systém, na nějž formálně dohlížela Společnost národů (předchůdce dnešní OSN) se sídlem v Ženevě, ještě relativně fungoval, na počátku třicátých let, kdy ze zámoří přišla Velká hospodářská krize a spolu s ní i její sociální a politické dopady, se rozpadl jako domeček z karet.
Nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu na počátku roku 1933 zasadil versailleskému mírovému systému definitivní ránu a poté již následoval nechvalně proslulý „dlouhý pochod temným údolím“, během něhož Evropa (a nejen Evropa) spěla nezadržitelně k další válce, jež se ukázala být ještě strašnější než ta předchozí.
Společnost národů, na níž bezpečnost kontinentu stála, se tváří v tvář politickému extremismu ukázala jako slabá, nefunkční a naprosto neschopná čelit mu, mimo jiné proto, že jejími členy od počátku nebyly Spojené státy americké, které vůči „starému kontinentu“ zastávaly ve dvacátých a třicátých letech izolacionistickou politiku a nebyly ochotny angažovat se, neboť měly pocit, že jim to nemůže nic přinést. Výsledkem toho postoje byla druhá světová válka s desítkami milionů mrtvých, peklem holocaustu a traumaty, která v lidech přežívala ještě desetiletí po jejím skončení.
První moderní pokus o komplexní zajištění evropské bezpečnosti z přelomu desátých a dvacátých let zoufale ztroskotal a bylo otázkou, zda se z toho nová generace politiků, jež se dostala k moci po roce 1945, poučí, či nikoli.
