KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Není možné si nevšimnout, že téma ochrany přírody se dere mocně na povrch a nevyvolává prakticky žádné negativní emoce. To je v rozdělené společnosti sužované slovními válkami mezi progresivisty a konzervativci, zemanovci a kavárnou či vládou a opozicí poměrně osvěžující efekt. Je to dost možná nejdůležitější společný jmenovatel, jakého jsme schopni dosáhnout. Nebavíme se přitom jen o ochraně klimatu, která je do značné míry globální agendou, již může vyřešit jen shoda velmocí, nýbrž o ochraně přírody, která nás obklopuje. O ochraně české krajiny, jejíž podobu můžeme zásadně ovlivnit k lepšímu a uchovat pro příští generace. Obě témata spolu úzce souvisí, v tom druhém ovšem můžeme udělat mnoho a děláme málo.
Pár dnů jsem strávil zkoumáním nejrůznějších státních programů na ochranu životního prostředí. Není jich zrovna málo, ale je poněkud zarážející, že máme energetickou či inovační koncepci, ale ta nejdůležitější nám v podstatě chybí. Ano, máme program pro boj se suchem, máme program pro recyklaci a hromadu dalších, ale nenajdete jednu shrnující koncepci, v níž byste se v kontextu dočetli o plánech na ochranu přírody pro další desetiletí.
Diskuse o obnovitelných zdrojích prakticky neexistuje a i média naskakují na debaty o nutnosti výstavby dalších jaderných bloků. Dokonce i provozovatelé uhelných elektráren v celé Evropě ví, že nezadržitelně míříme ke konci fosilních paliv. Jde jen o to, jak dlouho je budeme využívat. Víme, že uhelné elektrárny s námi nebudou věčně, ale úplně jsme zapomněli, že existují i jiné možnosti než jádro, které v současnosti nedává absolutně žádný ekonomický smysl.
