KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Miloš Zeman vystoupil k českému národu s poselstvím k Putinově agresi proti Ukrajině. První dojem? Působil zlomeně, jako Dubček, který do poslední chvíle věřil, že Brežněv je přítel, nebo možná Slánský, když ho zradil Gottwald. Druhým důležitým momentem je, že ani v této chvíli se nedokázal jasně postavit na stranu Západu a relativizoval odsouzení vládce Kremlu poukazem na domnělé vojenské chyby NATO.
Pravdou je, že Zeman odmítl vpád do suverénní země. Také přiznal, že se mýlil, když ještě před pár dny tvrdil, že Putin nezaútočí a informace o invazi označil za „další blamáž“ amerických tajných služeb. V té souvislosti také řekl, že šílence je třeba izolovat, čímž se snažil vysvětlit svá dřívější slova „Putin nezaútočí, není blázen“. Nyní tedy říká, že ruský vládce opravdu není duševně zdráv. Zeman rovněž vyzval k rázné akci a odmítl zbabělost. Tím však dobré zprávy končí.
Především je třeba říci, že Miloš Zeman hájil Vladimira Putina až do poslední chvíle. Otočil teprve v situaci, kdy už by legitimně mohl být sám označen za velezrádce. Nic jiného mu nezbývalo. Kdyby dokonce i nyní zůstal na straně ruského diktátora a podpořil jeho vpád na Ukrajinu, sotva by zůstal ve funkci do konce svého mandátu. Takže přes různá „ale“ typu „Západ také lynčuje černochy“ nakonec nedvojznačně odsoudil agresi. Ale bylo vidět, že se mu to neříká lehce a určitě nebudil dojem přesvědčivého lídra.
