Říkalo se, že socialistický zemědělec má pět největších nepřátel: Jaro, léto, podzim, zimu a světový imperialismus. Jako každý vtip má i tento racionální jádro – bez toho by nebyl vtipný. Každý, kdo zažil vládu komunistů, si moc dobře pamatuje, že byli až obsesivně zaujatí hledáním nepřátel. Vnějších, vnitřních, reálných i zcela smyšlených. Bez nepřátel, proti kterým se bojovalo, by komunisti ztratili svou akčnost, na které si zakládali, a lid by je snad, nedopouštěj Lenin, mohl považovat za oportunistické, až buržoazní.
Tam, kde střízlivý rozum viděl komunistický šlendrián a neschopnost, tam bystrý uvědomělý mozek odhalil spiknutí záškodníků, řízených ideodiverzními štvavými vysílačkami z USA a agenty revanšistických imperialistů.
Dokonce i v období všeobecného rozkladu společnosti, zvaném normalizace, kdy říznou ideologii nahradila stagnující korupce lidu, zůstala bojová rétorika zachovaná. Neznalý občan si mohl myslet, že se ocitl uprostřed válečné vřavy: bojovalo se o zrno, zasazovaly se nesmiřitelné mírové rány imperialistickým válečným štváčům a vyhlašovaly se války plýtvání a rozkrádání majetku.
Naštěstí celý boj probíhal, jak bylo v té době zvykem, spíše v hromadných sdělovacích prostředcích než v běžném životě. Tam zůstaly z bojové rétoriky zachované jen všudypřítomné fronty.
