KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Sociální střet je tady. Úder přichází dříve, než se čekalo a ze strany, odkud vůbec neměl přijít. Zatímco průmysl hlásí problémy a avizuje propouštění, odbory ultimativně žádají přidat státním zaměstnancům, kteří mají své jisté a jsou placeni daleko lépe než pracovníci u soukromníků. Takový požadavek je drzý a nesolidární. Vláda má možnost ukázat, zda je silou změny, nebo vězí po krk v bahně populismu.
Josef Středula jen dělá svoji práci, stejně jako už řadu let. Jenomže je zásadní rozdíl mačkat stát, když je z čeho rozdávat a nejhorší, co se stane, je zvýšení dluhů – a natahovat ruku, když je takto zle a jiní, slabší, jsou na tom mnohem hůře. To první je samozřejmě špatné a Andrej Babiš coby premiér fatálně selhal, když zvýšil výdaje za státní zaměstnance o padesát procent. To druhé je ale prostě nemyslitelné. Řítíme se do katastrofy, státní kasa je vypleněná, řádí strašná drahota a mnozí jsou daleko potřebnější.
Zní
naprosto neskutečně, že odboráři si v této pro všechny těžké chvíli stanovili
jako požadavek zvýšit platy o inflaci. Kde by se asi těch patnáct procent, což
je v absolutních číslech 36 miliard, mělo vzít? To je ale jen jedna rovina problému.
Vláda ty peníze nemá, každou korunu musí obrátit aspoň čtyřikrát a i tak výhled
příštích rozpočtů nevypadá růžově. Je zde i morální rozměr. Státní zaměstnanci
jsou zajištěni daleko lépe než ti v soukromém sektoru. A nyní by měli být
první na řadě? Jakým právem? Právem silnějšího?
Petr Fiala zdědil po svém předchůdci několik nepěkných dárečků. Co se týká špatné pověsti země po vládě Andreje Babiše, tu už napravil sám. Rozpočet nastavený na šílené zadlužování a rozjetou inflaci bude ovšem brzdit jen s velkými obtížemi. A snad nejhorší jsou právě teď ty rozmazlené odbory. Jejich chamtivost jednak brání dát do pořádku státní finance, jednak hrozí rozbít společenskou soudržnost. Co na to řeknou rodiny těch, kteří nemají jistotu eráru, berou o deset až patnáct procent méně, nikdo jim inflaci nedorovná a ještě se musejí bát o místo?
