KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Co je nejdůležitější událost pro české hospodářství? Že je to vládní balíček? Ne. Sice jsou ho plná média, hádá se o něm kabinet s opozicí a odbory i koalice sama se sebou, ale ve skutečnosti jde jen o vlnku na moři, přes které máme doplout k budoucí prosperitě. Nepodaří se nám to, pokud neuděláme, co je skutečně důležité: druhou ekonomickou transformaci.
Byznysmeni si uvědomují, co je potřeba. Iniciativa pro druhou ekonomickou transformaci tu existuje dva roky. Ještě předtím, než vznikla, jsem o této potřebě na INFO.CZ psal. Teď signatáři iniciativy měli konferenci, která možná trochu zapadla, což určitě není dobře.
Náš průmysl je jako parní stroj. Jeho základy pocházejí z 19. století. Pořád funguje, slušně nás živí, ale už nejde moc vylepšovat. Potřebujeme nový. Mašinu pro novou dobu.
Víme, v čem je problém. Vyrábíme sice hodně, ale většinou jde jen o subdodávky s nízkou přidanou hodnotou. Proto mnozí opakují frázi o tom, že potřebujeme prodávat koncové výrobky s vysokými maržemi. Zní to jako zaklínadlo, takže si pojďme srozumitelně říct, co k tomuto cíli vede.
Začneme ale dalším výrokem, ze kterého už se také neustálým omíláním stalo klišé: Musíme vsadit na inovace. Tak tohle jsem poprvé slyšel někdy v roce 2007, když jsem pracoval pro premiéra Mirka Topolánka, který řídil Radu pro výzkum, vývoj a inovace. Od té doby se bohužel nic moc nezměnilo. Pořád investujeme do budoucnosti málo peněz, i to málo utrácíme neefektivně, dáváme dotace a daňové úlevy firmám, které si takto jen zvýší zisky, ale nic zásadně nového nevymyslí, neumíme nastartovat spolupráci vědců a průmyslníků…
Co se musí stát, aby se to zlepšilo? Třetí klišé říká, že „každá krize je příležitost“. V textu, který zmiňuji v úvodu, jsem kdysi psal, že bychom takto mohli využít epidemii koronaviru. Dnes už víme, že to dopadlo přesně obráceně. Stát rozházel stamiliardy a dostal se do obřích dluhů, přičemž udržel při životě i firmy, jež měly zkrachovat a uvolnit místo dravějším a nápaditějším.
Ano, máme rekordně nízkou nezaměstnanost. Stroj jede na plné obrátky, přesto na rozdíl od ostatních evropských zemí chudneme. Něco je špatně.
Pořád totiž vyrábíme levně, a pokud neprovedeme radikální změnu, nemusíme vyrábět vůbec, protože i v důsledku Green Dealu se struktura evropského průmyslu mění a naše součástky nebudou pro nové německé výrobky třeba. Hrozí další krize, tentokrát umocněná právě unijní zelenou politikou. Opět se říká, že i v téhle krizi je skrytá šance. Jen aby to nedopadlo jako vždycky…
Optimisté tvrdí, že Green Deal je nadějí, jak vydělat na nových čistých technologiích. Zní to hezky, ale… Za prvé, kvůli hloupým zásahům EU do energetiky máme drahou elektřinu, takže se vyplatí stavět továrny jinde. Za druhé, na rozdíl od Němců nemáme rozvinutý inovační řetězec a naše firmy nemají dost vlastního kapitálu na zavádění Průmyslu 4.0 a zelených inovací. Za třetí, nemáme ani dost kvalifikovaných lidí pro cokoli jiného než ony pověstné montovny.
