KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Když se v roce 2017 dostala do sněmovny poměrně silná Pirátská strana, řekl jsem si: „Vás jsme tu ještě tak potřebovali! Jako by nám nestačili Babiš s Okamurou. Další nová partička, co si chce vyřídit účty s tradičními stranami. Takhle se česká polistopadová demokracie nevzpamatuje snad nikdy.“ Po třech letech musím přiznat, že jsem se mýlil. A je to dobře. Piráti totiž naopak stranictví rehabilitují.
Tak zhruba rok to vypadalo, že jsem měl pravdu a že hlavním cílem a přímo smyslem existence Pirátů je jít „starým“ stranám po krku stejně jako Babiš s Okamurou. Postupně ale začínalo být vidět, že přišli do parlamentu s nějakou pozitivní agendou a učili se ji prosazovat. Napřed s nimi nikdo nechtěl mluvit, protože nezvládali základní abecedu vyjednávání, včetně toho, že zveřejňovali obsah schůzek. Nakonec se do politiky „vpravili“. Což ovšem neznamená, že se zbavili odstupu od těch, kteří do ní přišli před nimi.
O tohle tu jde: o důvěru. Respektive o nedůvěru. Ve volbách 2010 začal český stranický systém erodovat. Zatímco ještě v roce 2006 samotné dvě nejsilnější strany získaly přes dvě třetiny hlasů, o čtyři roky později měly ČSSD a ODS spolu jen něco přes dvě pětiny. Do sněmovny se na jejich úkor dostaly TOP 09 a Věci veřejné, s celkovým ziskem 27,5 % hlasů. Po dalších třech letech pak ČSSD, TOP 09, ODS a KDU-ČSL dostaly 47 procent hlasů. Babiš s Okamurou přes čtvrtinu. Tehdy ještě silní komunisté měli skoro 15 %.
Když se v roce 2017 do sněmovny probojovali se skoro 11 procenty Piráti, tak polistopadový stranický systém doslova umíral – ODS, ČSSD, KDU-ČSL a TOP 09 nedostaly dohromady ani celých třicet procent. A to počítám mezi „tradiční partaje“ i TOP 09, která je také novým projektem, nicméně způsobem vzniku a chováním patří spíše ke „starým“ než „novým“. Ti druzí – tedy ANO, Piráti, SPD a STAN – obsadili 128 křesel, tedy ústavní většinu. Tak obrovská vlna nedůvěry občanů postihla polistopadové vládce.
