KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Piráti zvládli první vážnou krizi. Vstoupili do vlády, udrželi kurs a odolali pokušení provést palácový převrat. Předseda, který vás dovede do sněmovny a v dalším volebním období do kabinetu, se nemění. Jistě, mnozí čekali víc, ale případná výměna Bartoše by měla jakousi logiku jedině hned po volbách, ne po podpisu koaliční dohody. Jaký bude další vývoj? Co potřebuje Česká pirátská strana? A kdo potřebuje ji?
Možná si to málokdo uvědomuje: Piráti jsou po ODS teprve druhou polistopadovou politickou stranou, která přichází s vlastní ideologií a má ambici fungovat dlouhodobě. Ostatní strany buď mají delší tradici, na kterou navázaly, nebo šlo o krátkodeché účelové projekty, často dokonce programově prázdné. Uspět mohla Občanská demokratická aliance, ale nevydržela. TOP 09 zase není úplně originálním subjektem, spíše se podobá Unii svobody. Obě se oddělily od mateřské strany.
Zbytek nestojí za řeč. Věci veřejné, ANO nebo třeba SPD jsou (byla) byznysová, populistická uskupení, která ničím nepřispívají k tomu, co je v politice nejdůležitější, totiž k „výrobě“ myšlenek, založených na dlouhodobém programu a konzistentních hodnotách. Jediný, kdo si zaslouží zmínit, jsou Starostové a nezávislí, koaliční partner Pirátů a momentálně jejich největší konkurent pokud jde o kolonku „liberalismus“. Vznikli dříve, nicméně jako celostátní hodnotová partaj se zformovali později.
Vzestup…
Čeští Piráti jsou v Evropě jediní, kteří to dotáhli tak daleko. Žádná z jejich sesterských stran není ve vládě, většinou nejsou ani v parlamentu. Bartošovi a spol. pomohla do sedla specifická situace po roce 2013 a schopnost na ni reagovat. Prostě byli ve správný čas na správném místě a pochopili trend, což jim umožnilo zaujmout širší publikum než jen to tradiční pirátské. Jinde patří Piráti k antisystémovým či radikálním partajím. U nás se stali v podstatě standardními proevropskými liberály.
V prvních sněmovních volbách v roce 2010 Piráti získali 0,8 % hlasů, v roce 2013 2,66 %. O čtyři roky později už se s 10,79 % stali třetí nejsilnější stranou. Právě díky tomu, že překročili „pirátskou“ škatulku a stali se nadějí pro nesocialistické voliče, kteří nechtěli ani ANO, ani ODS a měli převážně liberální světonázor. Pirátská elita, která usedla do poslaneckých lavic, také poměrně rychle pochopila, že pokud má mít tento úspěch trvalejší charakter, musí se naučit řemeslu, umírnit se a zařadit do mainstreamu.
Brzy dostali Piráti další šanci. Rostoucí odpor k zemanovsko-babišovskému režimu spolu s přetrvávající nedůvěrou k tradičním stranám je na chvíli dokonce katapultoval do role favorita voleb. Opět musím zdůraznit, že oslovovali mnohem širší a založením odlišný elektorát, než je pro pirátské strany typické. Jednak se stali jasnou jedničkou pro mladé (čemuž jinde brání silní Zelení, ale třeba i sociální demokraté) a navíc v té době získávali i středostavovské sympatizanty z řad střední generace, což už je opravdu daleko od pirátských přístavů.
… a pád
Sešup dolů byl, jak už to chodí, daleko rychlejší než vzestup. Čtyři mandáty z podzimních voleb jsou nepochybně velkým zklamáním.
Příčiny pádu musíme hledat tam, kde ležely kořeny úspěchu. Změnila se situace. Petr Fiala nedal na radikály ve vlastní straně, ani na „dobré“ rady části bývalých příznivců a šel do koalice SPOLU. Ukázal pokoru a schopnost podřídit vlastní ambice celku. Tím se pro hodně lidí stala ODS opět volitelnou a s ní celá koaliční trojka. Střední vrstvy už nemusely hledat záchranu u Pirátů a začaly se vracet „domů“.
Tento pohyb byl v podstatě zákonitý a proměnil poměry mezi SPOLU a Piráty-STAN. Obě uskupení se začala sbližovat, čemuž sotva mohli Piráti zabránit. Mohli tuto změnu nejvýše brzdit, ale ani to se jim nezdařilo. Zčásti proto, že se Ivan Bartoš příliš brzy a příliš viditelně začal bát o vítězství, zčásti mu podráželi nohy extrémní členové strany, kteří svými prohlášeními a nápady děsili umírněné voliče. Přeliv hlasů ke konzervativní koalici se tak odehrával především na úkor Pirátské strany, zatímco Starostové zůstávali na svém.
