REAKCE JIŘÍHO PAROUBKA | Bohumil Pečinka se v komentáři, který jsme na INFO.CZ zveřejnili minulý týden, věnoval neradostné předvolební situaci ČSSD a jejím příčinám. V nejčtenějším komentáři týdne mimo jiné napsal: „Podstatou všech problémů ČSSD je, že po roce 2010 nastala personální ‚genocida‘, která ze sociální demokracie udělala jednorozměrnou stranu.“ Na jeho analýzu reaguje následujícím textem bývalý předseda strany a premiér Jiří Paroubek.
Přiznám se, že čtu rád komentáře Bohumila Pečinky, který, byť je pravicově zaměřeným publicistou, pracuje většinou s nadhledem a s dobrou analýzou faktů. Ve svém článku pod názvem „Nové Česko bez sociální demokracie“ se zabývá ČSSD a jejím novým programem pro komunální a senátní volby. V zásadě musím říci, že se s ním shoduji na základních příčinách, proč nastal po roce 2010 její úpadek. Pro úplnost chybí dodat, že počátkem června 2010 jsem skončil v čele této strany.
Pečinka má pravdu v tom, že až do konce mé éry byla „ČSSD federací různých proudů a sil“. Já bych ještě dodal, že ve vedení strany vedle mě seděli lidé, které jsem někdy těžko osobně snášel (aniž jsem jim to dával najevo) a obtížněji jsem se vyrovnával s jejich názory, ale o jejichž politické užitečnosti jsem nikdy nepochyboval. Právě tyto velmi rozdílné a někdy barvité figury ve vedení ČSSD či blízko vedení se pohybující viditelní politici způsobovali, že ČSSD byla atraktivní pro nejrůznější voličské skupiny a vrstvy české společnosti. David Rath měl jinou rétoriku nežli např. Vítězslav Jandák anebo Zdeněk Škromach, ale všichni byli interesantními řečníky, kteří působili na široké (byť rozdílné) vrstvy voličů. Jako číslo dvě v tehdejší hierarchii ČSSD stojící Bohuslav Sobotka, měl rovněž značnou přitažlivost pro část voličů, byť později jako lídr strany selhal.
Tedy v první řadě strana měla zajímavé osobnosti, které byly nuceny na sobě pracovat a spolupracovat. A soupeře jsme zásadně hledali venku a ne ve stranických řadách. Ve straně se podařilo zajistit, alespoň pro potřeby jejích vedoucích politiků, vynikající systém analytické práce. Jako předseda jsem (a moji nejbližší spolupracovníci také) každý měsíc věděl, jak se mění a vyvíjí názorová hladina společnosti. Bylo pak možné chytře nakalibrovat rétoriku k problémům, které velká část veřejnosti považovala za reálné problémy svého života, a vyhnout se margináliím.
