KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Když jde nejstarší česká politická strana do krajských voleb s nevysloveným přáním dostat se nad pět procent, signalizuje to, že s ní není něco v pořádku. O důvod víc, že jde o vládní politickou stranu, která navíc drží tři důležité ministerské pozice (vnitro, sociální věci, zahraničí), jež dokáží potenciálně ovlivnit rozhodování jejich voličských skupin. O co se tu tedy hraje?
Největší tragédií ČSSD nebyly korupční skandály a aféry, které se nevyhnou žádné politické straně. Volebních procent to nikomu nepřidá, ale vedení strany má vždycky páky jak nastolit nový začátek, třeba jen tím, že zruší své organizace, jako to svého času udělaly ODS a ANO.
Podstatou všech problémů ČSSD je, že po roce 2010 nastala personální „genocida“, která ze sociální demokracie udělala jednorozměrnou stranu. Do té doby byla ČSSD federací různých proudů a sil. Tohle názorové rozkročení jí dávalo výbornou možnost zachytit dělníky z těžkého průmyslu, tradiční zaměstnance, menší živnostníky, většinu učitelského stavu a nevýznamnou část protestního voličstva. Taková voličská koalice vzniklá po volbách 1996 spolehlivě zaručovala ve sněmovních volbách výsledky mezi 20 až 32 procenty hlasů.
Okrajovou skupinou mezi funkcionáři ČSSD už tehdy byli levicoví progresivisté, kteří sice nepřinášeli voličské hlasy, ale začali ovládat stále více chod a personální politiku strany. Po známé roztržce reprezentované jmény Sobotka-Hašek, krátce po sněmovních volbách 2010, se Sobotkova skupina rozhodla vytlačit jiné názory mimo stranu.
Během čtyř let se z dvacetiprocentní stala strana sedmiprocentní (volby 2017), která dnes bojuje o překročení pěti procent. Jejich voliče dnes z větší části „obsluhuje“ Andrej Babiš, který je pro řadu exvoličů ČSSD uvěřitelnou figurou, jež vyjadřuje jejich zájmy a názory.
