KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | Připomínka 70 let od justiční vraždy Milady Horákové nabrala podivnou pachuť. Debata nad prostým faktem, že komunisté Horákovou v roce 1950 zavraždili, se stočila k tomu, že si do ní mnozí projektují své vlastní světonázory a zbožná přání. Ignorují při tom, že osobnosti dějin nelze posuzovat ryze současnou optikou bez historického kontextu a nelze si z nich dělat figury pro nešťastnou hru „co by, kdyby“.
Ze všech justičních vražd spáchaných v časech komunistické totality je vražda Milady Horákové tou nejznámější. Ani 70 let poté, co ji komunisté poslali na dvůr pankrácké věznice dlouze umírat, nejde o uzavřenou kapitolu. Ukázalo se to skrze aktivitu spolku Dekomunizace, který oslovil veřejné instituce, zda by nechtěly vyvěsit plakát s portrétem Horákové a nápisem „Zavražděna komunisty“. Říkáte si, co lze na zcela jasném konstatování historického faktu rozporovat?
Letošní kulaté výročí popravy Milady Horákové je letos specifické nejen samo o sobě. Navrch tu máme třicet let po sametové revoluci opět vládu, která stojí a padá spolu s komunisty. Někdo může namítnout, že dnešní komunisté přeci nejsou ti, kteří zinscenovali obludný monstrproces, ale s vědomím toho, že ona komunistická strana toliko přidala jedno písmenko v názvu, řada členů se hrdě hlásí ke svému členství ve straně předchozí a stále se v ní vyskytují jedinci, kteří celou věc bagatelizují, nebo rovnou tvrdí, že Horáková se vlastně přiznala, „a tak si provaz zasloužila,“ vezme tato námitka velmi rychle za své.
