Pokud se první místopředsedkyně občanských demokratů Alexandra Udženija na stránkách INFO.CZ rozčiluje nad tím, že Andrej Babiš nedodržel své předvolební sliby stran spolupráce s komunisty, je potřeba jí připomenout, že to byla právě její partaj, kdo tady započal provozovat veskrze cynickou politiku. Je tomu shodou okolností dvacet let, co ODS mobilizovala proti návratu levice k moci, aby potom se svým úhlavním protivníkem podepsala opoziční smlouvu a krátce na to, podobně jako nyní Andrej Babiš s KSČM, také toleranční patent. Právě v ten moment občanští a sociální demokraté začali zasévat, co nyní sklízíme.
Předseda hnutí ANO a premiér Andrej Babiš je produktem krize, za kterou nesou odpovědnost především dva hlavní polistopadové pilíře české politiky. Tedy ODS a ČSSD. Udženija by to možná před veřejností ráda zamlčela, avšak marná sláva, většina lidí to tak nějak tuší. A zrovna tak platí, že za počátek drolení důvěry v polistopadové poměry lze označit opoziční smlouvu z roku 1998. Byl to podraz na voličích a důsledek bezskrupulózního pojetí politiky, jehož je Babiš věrným pokračovatelem. Vlastně by se dalo říct, že obnažuje a završuje, co ODS s ČSSD tehdy započaly.
Pro ilustraci několik poznámek: ve druhé polovině 90. let minulého století se stranický systém v České republice na několik let usadil, pokud jde o jeho formát. Do sněmovny se pravidelně dostávalo pět subjektů: napravo dominantní ODS, nalevo v obdobné pozici ČSSD. Kolem dvou hlavních pólů byly vždy tři menší formace: nalevo z exekutivy vyloučená KSČM, v politickém středu s výjimkou let 2010 až 2013 lidovci, a napravo vždy jedna malá liberální, případně konzervativní strana (ODA, US, SZ či TOP 09). Svízel spočívala v těchto letech mimo jiné v tom, že tuto stabilitu v počtu stran zastoupených ve sněmovně nedoprovázela stabilita týkající se jejich vztahů.
