KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Rozhodli poslední volby. A podle všeho se stanou významnou silou i v těch letošních. V Česku existuje velká množina lidí nad šedesát let, již spojuje několik znaků: Cítí se být poraženi polistopadovým vývojem, nesnášejí strany, které zde vládly v 90. letech, zejména pravicové, mají strach z toho, co přichází ze Západu, z novinek a z mladých. Jde o dvě třetiny penzistů a volí SPD, KSČM, ale hlavně Babiše.
Když před čtyřmi lety ANO vyhrálo volby, mohlo za to děkovat jedné jediné voličské skupině: penzistům. Lidí 60+ jsou zhruba dva miliony a osm set tisíc, v roce 2017 jich na dva a půl milionu přišlo hlasovat (čili tvořili polovinu všech, co se dostavili k urnám) a zhruba 40 % si vybralo Andreje Babiše. Už sám tento milion lístků by mu stačil na vítězství s celkovými 20 procenty hlasů. Všichni ostatní dohromady mu přidali „jen“ půl milionu. O ty v podstatě už přišel, zato mezi seniory skoro o nikoho a ti ho doslova drží nad vodou.
Proč jsou penzisté oligarchovi tak věrní? A co z nich činí tak homogenní a pro jistý typ politiků snadno oslovitelnou skupinu? Předně je třeba říci, že nejde o celou starší generaci. To je nutné si uvědomit, neboť lidé jinak mají sklon házet penzisty do jednoho pytle. Či naopak řada lidí nad šedesát let se cítí být uražena, že se o nich mluví jako o fanoušcích Andreje Babiše. Mnoho z nich se přitom podílelo na budování demokracie, uspěli v nové republice díky vlastní píli a nikdy by nevolili komunistu a agenta StB.
Nicméně evidentně je zde velká část starších lidí, kteří se v Havlově republice necítili dobře. Nicméně by nás to nemělo překvapovat. Z komunistického režimu mnoho rodin profitovalo, v roce 1989 bylo v KSČ na jeden a půl milionů lidí a velký počet z nich pocítil po listopadu přinejmenším relativní propad. Včetně jejich dětí. Těm, co je dnes šedesát let, bylo tehdy pouhých třicet, ale i oni mohli zahořknout, když se před nimi neotevřela tak zářná kariéra, již pro ně chystali rodiče.
Jistě, řada komunistů a agentů StB v novém režimu zbohatla. Ale šlo o úzkou elitu, která sice poutá velkou pozornost, ale počtem je marginální. Těm ostatním často nezbývalo než reptat na poměry a snít o minulosti. Nadějí se pro ně stal Miloš Zeman. Jeho vzestup v polovině 90. let stál právě i na touze po revanši u nostalgiků, kteří jeho bonmot „budu vázat členské legitimace ČSSD v kůži členů ODS“ nebrali jako výraz zúčtování „jen“ s pravicí, ale vůbec s režimem a kapitalistickou transformací.
Tato cílová skupina v roce 2013 vynesla Miloše Zemana až na Hrad, když mu výrazně dopomohla v prvním kole k 24 % hlasů. Nyní je páteří Babišova elektorátu. Mezitím ovšem tito lidé trpící bolševickým resentimentem zestárli a ti ve středním věku se posunuli do seniorního. Mezi babičkami a dědečky v roce 1989 rozhodně takové množství „stýskačů“ nebylo. Což je další důvod, proč bychom neměli starší lidi šmahem označovat za podporovatele Zemana a Babiše. Jen věkem to není, jde o koincidenci, ne o kauzalitu.
