KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Nemůžeme, nemáme, nezvládáme… německé lavírování ohledně pomoci napadené Ukrajině plní už řadu týdnů titulní strany novin a je terčem oprávněné kritiky. Kancléř Olaf Scholz svojí nerozhodností, či neochotou a kličkováním připomíná, že Němci již nemají morální právo a vůdčí schopnosti stát v čele evropské politiky. Ano, seznam evropských selhání je delší a netýká se jen Berlína, ale právě Německo je největší a nejmocnější zemí. Evropu dlouho neformálně řídí, a tak jsou jeho chyby nejvíc vidět. Unie potřebuje restart a jeho součástí by měl být i německý ústup z výsluní.
V Evropské unii je hromada věcí špatně už dlouho. Mnozí volají po hluboké reformě. Nic proti tomu, ale bez změny myšlení, bez duchovní a ideové obrody, bez obnovy obsahu budou jakékoli změny formy k ničemu. Každé lidské dílo se udržuje těmi ideály, na kterých vzniklo. V případě EU jde o dva vyřčené cíle a jeden implicitní předpoklad, o kterém se nemluví, ale má stále zásadní význam. Programovým základem evropské integrace jsou mír a prosperita, jež si vytyčilo Společenství uhlí a oceli. Tím mravním je křesťanství.
Nejde o žádné fráze. Evropská idea zakotvená v Pařížské dohodě měla takovou sílu, že skutečně zabránila válkám a započala bezprecedentní období prosperity. A jeden z vůbec nejdůležitějších mužů, kteří stáli u zrodu této myšlenky a nejvýznamnější státník v historii Německa Konrád Adenauer se ve všem, co dělal, řídil svou vírou. Tento katolický konzervativec zbudoval nové Německo a do značné míry i evropskou integraci na hodnotách svobody, práva, solidarity a úcty k důstojnosti každého jedince.
Co se s těmito postuláty po sedmi desetiletích stalo? Ano, žijeme (či jsme dosud žili) v míru, jsme bohatí a křesťanské zásady se promítají do naší politiky lidských práv. Ale všechno jede spíš setrvačností, o ideové kořeny nikdo nepečuje, nepřipomíná je, neposiluje je. Někdy jsou dokonce relativizovány a zpochybňovány. Pokud chceme názorně ukázat, jakou proměnou prošly evropské hodnoty mezi roky 1950 a 2020, stačí vedle sebe dát dvě jména: Konrád Adenauer a Angela Merkelová. V tom je prakticky vše: vizionář a údržbářka.
Pokud se má Evropská unie restartovat, měla by se ideově vrátit tam, kde to vše začalo. A když ne? Pak se nikdy nestane jednou ze světových mocností, jak se ráda prezentuje. Zatímco před sedmdesáti lety uměli „otcové zakladatelé“ na troskách válkou zničené Evropy vybudovat mírové a prosperující společenství, dnešní unie selhává jak v roli mírotvorce, tak coby ekonomický lídr.
Jak se projevuje německé lídrovství v posledních desetiletích? Zatímco první spolkový kancléř byl přesvědčen, že jedinec musí stát nad státem a všechno zlo, které vzešlo z jeho země, viděl v tom, že byl tento vztah obrácený, moderní unie pod (neformálním) vedením jeho nástupců diktuje všem, a ještě špatně. Nastolená „zelená“ politika a energetická koncepce jsou přehlídkou německých omylů.
