KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česko bylo od počátku jednou z vedoucích zemí, která stála na straně přepadené Ukrajiny. Týkalo se to vojenských dodávek, cesty premiéra do obleženého Kyjeva i vysoké podpory obyvatel včetně štědrých sbírek na humanitární pomoc a zbraně. Ale válka se vleče a i na českém veřejném mínění se ukazuje únava. Podobná jako u Slováků, nad nimiž přitom mnozí u nás ohrnují nos. Zřejmě neprávem.
Dosud platilo, že i v rámci západních zemí patří Češi spolu s Poláky, pobaltskými či severskými zeměmi k těm nejvíce proukrajinským. Ukazoval to i průzkum společnosti Globsec, která zkoumá nálady napříč Evropou. Zatímco my za rozpoutání války viníme zcela jasně Rusko (takto odpovědělo 71 % dotázaných), tak právě Slováci si to mysleli jen ze 40 %. Že za ni mohou Ukrajinci, kteří prý ubližovali rusky mluvícímu obyvatelstvu, řeklo 17 % Slováků (u nás 8 %) a plných 34 % za ní vidělo provokaci Západu (v Česku 15 %).
Z nálad obyvatel se odvozují i voličské preference a vystupování politiků. Zatímco v české kotlině slavil zásadový a odvážný přístup vlády úspěch, na Slovensku, jehož kabinet jednal obdobně směle, narazil na odpor či přinejmenším nechuť velké části občanů. Zvláště když se boje protahují a nikdo nedokáže odhadnout, kdy přijde jejich konec. Evidentní rozdíl v přístupu lidí v obou částech bývalé federace vede k tomu, že zatímco u nás tzv. chcimíři živoří na okraji, Robertu Ficovi pomohla i „mírová karta“ do sedla.
Na základě výsledků slovenských voleb se u nás zvedla vlna moralizování a peskování našich sousedů. Ostatně tak je to u nás zvykem. Jako by náš společenský diskurz fungoval jen ve dvou diskrétních módech, mezi nimiž ostře přepíná: buď jsme ti nejlepší, nebo nejhorší, mravně nejvyspělejší, nebo mravně nejpokleslejší. Nyní jsme vůči Slovákům v tom prvním, když si ale oni zvolili Zuzanu Čaputovou a následně odstranili Roberta Fica, zato my měli Miloše Zemana a Andreje Babiše, spadli jsme do deprese druhého módu.
Tohle je ale iracionální a nebezpečný pohled na politiku. V ní nerozhodují sympatie či antipatie, ale zájmy. V první řadě voličů. Vláda nemůže dlouhodobě jednat v rozporu s tím, co chtějí občané, zvlášť pokud se to týká základních otázek, mezi něž jistě patří i válka a mír či cena za podporu jedné z bojujících stran. Přičemž u toho druhého není ani tak důležité, jaký je reálný dopad na životní úroveň lidí, ale spíše nakolik se občané obávají, že kvůli pomoci zchudnou. A právě tato změna myšlení už probíhá i u nás.
