KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Potupné stažení Američanů z Afghánistánu, připomínající stále více chaotický a nepromyšlený útěk, vyostřilo řadu otázek, které si vnímavější z nás v posledních letech často kladli. Jednou z těch obecnějších a přitom nejnaléhavějších je, zda sto let poté, co vydal kontroverzní monumentální spis „Zánik Západu“ (Der Untergand des Abendlandes; 1918–1922), nedochází na předpověď německého historika a filozofa Oswalda Spenglera a zda pád Kábulu do rukou radikálního islamistického hnutí Tálibán není jasným, a navíc symbolickým důkazem toho, že „věk západní dominance“ končí a že si budeme muset začít pomalu zvykat na jiný „světový řád“ i (časem) na jiný, horší způsob života.
O tom, že „Kábul 2021“ je horší než „Saigon 1975“, jsem už psal, stejně jako o tom, že to bude mít pro USA a pro Západ velmi závažné důsledky. Je tomu tak a bude tomu tak, i kdyby se prezident Joe Biden ulhal, že Američané v Afghánistánu nikdy neusilovali o vytvoření „nového národa“ a „nové společnosti“; v roce 2003, jak pohotově ukázaly sociální sítě, ostatně tvrdil pravý opak i on sám. V první řadě nicméně samozřejmě nejde o lži jednoho oportunistického politika, nýbrž o to, že si postup Američanů, tj. jejich neochotu válčit, když to „drhne“ a stojí to hodně peněz, bezpochyby správně vyhodnotili nejen afghánští radikálové a jejich současní i možní budoucí spojenci (včetně vůdců al-Káidy), ale také Čína, Rusko a vůbec každý, kdo si bude dělat „zálusk“ na kus vlivu a moci ve světě.
Právě toto je mimořádně zlé poselství, mnohem vážnější než budoucí osud těch Afghánců, kteří spojili svůj život dočasně se Západem (jakkoli si umím představit, co je čeká, a jakkoli mi jich je upřímně líto), neboť se jedná o budoucnost, s nadsázkou řečeno, nás všech. Být například vládním činitelem v Tchaj-peji, hlavním městě Tchaj-wanu, pomalu bych začal přemýšlet o tom, kam na poslední chvíli odletím, až se Peking rozhodne vyřešit jednou provždy „otázku jedné Číny“ silou. Že by Američané Tchaj-wance vojensky „podrželi“, se dnes jeví jako iluze ještě víc než kdykoli předtím. A tak bych mohl pokračovat i nadále, až, třeba, ke zpochybnění ochoty Washingtonu rvát se za své spojence v NATO z Pobaltí, pokud by to mělo být za cenu větší války s putinovským Ruskem… Žádný pěkný výhled, co?
Kořeny krize
Jak je možné, že vývoj na Západě zašel tak daleko? Jak se to mohlo, třicet let po jeho vítězství nad komunismem ve studené válce, stát? Odpověď by mohla mít podobu řady tlustých, učených knih, to nejpodstatnější lze ovšem shrnout i do několika odstavců.
Za prvé, Američané a jejich spojenci propadli po roce 1989, kdy padla Berlínská zeď, respektive po roce 1991, kdy se zhroutil Sovětský svaz, trestuhodné iluzi o konečném vítězství demokracie a svobody, jak o tom psal politolog a politický filozof Francis Fukuyama v knize s názvem „Konec dějin a poslední člověk“ (The End of History and the Last Man; 1992). Zároveň se ve své většině kriticky postavili k teoriím, s jakou přišel například Fukuyamův kolega Samuel Huntington, o nevyhnutelném „střetu civilizací“ (přednášku na toto téma pronesl Huntington v roce 1992, článek v prestižním časopise Foreign Affairs vyšel roku 1993 a kniha The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order byla vydána v roce 1996), mimo jiné proto, že svým relativním pesimismem neodpovídala „povinně“ optimistickému étosu devadesátých let.
