Kampaň před prezidentskými volbami ukazuje jedno: Petr Pavel má potenciál přemostit rozdělenou společnost a oslovit před historicky třetí přímou volbou voliče z obou táborů – tedy jak ty, kteří preferují některou z vládních stran, tak příznivce hnutí ANO. V čase marketingových „fíglů“ a falešných politických produktů, kdy máme pocit, že volíme mezi bezchybnými figurami, to může být osvěžující. Může uspět někdo, kdo se nebojí přiznat, že chybovat je lidské.
„Paradoxně je to moje předlistopadová zkušenost, protože já kromě té stinné stránky vidím také to, že jsem to zažil na vlastní kůži a vím tedy přesně, co už nechci. Druhá věc je, že jsem dělal skoro celý život v armádě, což někdo může považovat za nevýhodu. Já ale vidím výhodu v tom, že jsem byl vždycky zvyklý jednat v týmu, opírat se o expertízu odborníků, činit rozhodnutí, nést za ně odpovědnost, popisovat problémy pravými jmény a taky se orientovat na řešení problémů. Na řešení, která jsou efektivní a proveditelná s co nejmenšími ztrátami v co nejkratším čase.“
V této citaci je v kostce vše, čím se Petr Pavel podle svých slov odlišuje od dalších kandidátů v boji o Hrad. Pronesl ji minulý týden na jedné z besed během dvou dnů kampaně, které strávil na Ostravsku.
Měl jsem tu možnost být osobně v jeho bezprostřední blízkosti už podruhé – a takřka každého, kdo měl podobnou příležitost, zaujme právě to, co Pavel zmínil v úvodní citaci: neexhibuje, nemá potřebu se stylizovat, hovoří jasně a přímo, nevykrucuje se, je klidný a pokorný. Nešermuje ani politickými ideologiemi. Ve všem, co dělá, se zjevně orientuje na konkrétní praxi.
Emoce najevo příliš nedává a působí jako člověk, kterého máloco vytočí. Je rozvážný, a pokud se ho třeba zeptáte, zda měl někdy v životě strach, chvilku se zamyslí a řekne: „Kdy jsem se opravdu bál? Jenom tehdy, když jsem musel dát rozkaz lidem, aby šli do situace, kde šlo o zdraví nebo o život. Tam jsem se opravdu bál, vždycky když jde o život, tak člověk pochybuje, zda všechno správně zvážil, zda je riziko adekvátní, zda to nejde řešit jinak.“
Více než třicet let od listopadu 1989 je to svým způsobem zvláštní, nicméně Pavel má v jednom pravdu: pokud platí, že je schopen oslovovat voliče napříč společností, a tedy i část voličů hnutí ANO, musí v jeho osobnosti být něco, co překonává nebo přemosťuje společnost, dlouhodobě rozdělenou na dva znesvářené a podobně velké tábory.
Ten potenciál možná tkví i v jeho komunistické minulosti – v očích řady voličů ho to polidšťuje. Jako by lidem říkal, aby se nebáli přiznat si chybu, protože je to lidské. Podstatné je se z té chyby nebo selhání poučit a příště jednat jinak. Jeho intuice může být správná. Zkušenost s komunismem mu dává možnost lidem na rovinu a věrohodně říct, že ví, o čem to bylo, a že je v tom s nimi.
