KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Krajské volby potvrdily, že kyvadlo se začalo pohybovat směrem od Andreje Babiše. Demokratická opozice sahá po většině. Aby však měla za rok jistotu, že jí dosáhne, musí se poprat se dvěma problémy: rozdrobeností a důvěryhodností. Oba by mohlo vyřešit sestavení volebního bloku po vzoru Itálie, v němž by se sdružilo více stran, a který by měl vlastní název a silného lídra. Složité? Možná. Účinné? Jistě!
Nějakou dobu po listopadu 1989 jsme se zhlíželi v britském stranickém systému. Ale málo platné, k ostrovní politické kultuře máme daleko, naším osudem je kontinent. Co se týká uspořádání společnosti, máme asi nejblíže k Němcům. V záležitostech, jako je vztah k vládě a vůbec stranám, však máme mnoho společného s Italy. Nadáváme na „ty nahoře“, nejsme příliš loajální k vlastnímu státu, naše přízeň je přelétavá. Ostatně i v Itálii se rozpadlo tradiční politické spektrum. Nahradil ho systém širokých volebních bloků.
Můžeme to brát tak, že Italové nás předběhli. Berlusconi se svým hnutím „Forza Italia!“ vyhrál volby již v roce 1994. Šlo o stranu typu business-firm party. Na Západě Andreje Babiše srovnávají s Berlusconim. To však nesedí, protože přes všechny kontroverze italský mediální magnát vždy konzistentně prosazoval pravicovou reformní politiku. Neboli jeho hnutí sice bylo nové, široké, oligarchické a docela populistické, ale zcela jasně ideově vyhraněné. V každém případě tím začala éra totálního překreslení italské politické mapy.
Dnes se ve volbách obvykle utkávají tři velké koaliční bloky složené z více stran. V parlamentu pak každý z jejích členů utvoří vlastní poslanecký klub. U nás něco takového zkusila Čtyřkoalice, která se později redukovala na Koalici KDU-ČSL a US-DEU, přičemž každá ze stran pak ve Sněmovně působila samostatně. Tenkrát zde však stále fungovaly dvě velké strany, levicová ČSSD a pravicová ODS, šlo tedy „jen“ o to dát dohromady menší subjekty a vytvořit silnou alternativu.
