KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Od pondělí je republika opět ve stavu nouze. Ale to není náš hlavní problém. I když se někteří rozčilují a jiní mají depresi, jde o standardní postup. Chtělo by se říci „konečně“. Protože jestli něco primárně není v pořádku, tak je to způsob řízení vlády. Po celou dobu epidemie se nás její předseda snaží přesvědčit, že jeho osobní image je daleko důležitější než cokoli jiného, včetně zdraví lidí.
Když přijde těžká krize, je dobré mít premiéra, který je vůdcem, ví, co je potřeba a také to udělá. Nebo pokud jím není, má aspoň někoho kompetentního, na koho v té chvíli deleguje rozhodující pravomoci a nezasahuje mu do toho. Ne jako ten náš, který neví, co je třeba, přesto pořád všem do všeho mluví a zjevně jediné, co ho zajímá, je, jak zapůsobil v televizi na své voliče, zda má dost fanoušků na sociálních sítích a jestli kvůli nějakému omezujícímu opatření neutrpí jeho PR.
Zopakujme si, proč jsme na tom na konci září tak špatně. Protože se Andrej Babiš lekl a z obavy, že nebude populární, nedovolil včas na konci prázdnin nasadit omezující opatření. Ostatně podobně jednal už na jaře, kdy odmítal postupovat standardně a ustavit Ústřední krizový štáb a poté až zbytečně rychle vzdal prodloužení nouzového stavu. Jen aby on byl tím, kdo lidem tu „radostnou“ zprávu oznámí. Navíc šlo o habaďůru – vláda občany omezovala dál i bez stavu nouze, jen tak trochu protiústavně, jak konstatoval soud.
Česká republika zřejmě měla při první vlně štěstí, že se k Babišovi dřív dostal Hamáček s daty o hrozícím exponenciálním nárůstu epidemie (s tragickými důsledky jako třeba v Itálii), než píáristi s daty o mínění obyvatel. Což do té doby bohorovného šéfa kabinetu vyděsilo, takže epidemiologové dostali volnou ruku, zatáhli za záchrannou brzdu – a premiér se mohl kasat, jak je ve zvládání koronaviru nejlepší ze všech. Místo aby zpytoval svědomí, že málem prošvihnul čas k reakci. Rychle mu otrnulo, na což dnes doplácíme.
