KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Někdejší předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář ve čtvrtek konečně odtajnil, co tak dlouho sliboval. Nový politický projekt, jehož ambicí je rehabilitovat politiku a uspět ve volbách. Ze všeho nejdřív chce ale sehnat půl milionu podporovatelů. A pokud se mu to nepodaří, do voleb nepůjde. Projekt mimo jiné podpořili Petr Pithart, Eliška Wagnerová nebo David Ondráčka.
Na úvod Minář neuspořádal klasickou tiskovou konferenci, nepromluvil k veřejnosti naživo, vyhnul se přímým otázkám novinářů. Lidem nabídl úhledný web a především patetické více jak šest minut dlouhé video. To, jak už to při podobných situacích bývá, v průběhu vysílání spadlo. „Naše země je v krizi, zasekla se, přešlapuje na místě. Příčinou je stav naší politiky, i ta je v krizi. Musí přijít něco nového, svěží vítr. Noví lidé do politiky. Poctiví a schopní, kteří umí naslouchat. Nestačí nám fňukat, nadávat, kritizovat a sedět na zadku. Chceme to změnit,“ říká Minář ve druhé minutě.
Evidentně se tady inspiroval prvním prezidentským projevem Václava Havla. Vzpomínáte? „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“ Nechť si každý udělá názor sám, osobně jsem si ale vzpomněl na jinou velkou figuru disentu, respektive undergroundu, na Ivana Jirouse a tuto jeho miniaturu: „Kdybych měl ambice, měl bych jich ještě více.“ V čase, kdy se Havel ocitl v centru politiky, měl za sebou více jak dvacet let občanského aktivismu, založení Charty 77, kriminál a systematické promýšlení nejen politiky, ale obecné situace lidstva ve druhé polovině 20. století. A otevřený konflikt s protivníkem, jehož stabilitu jistila okupační armáda Sovětského svazu.
Minář vstupuje do politiky ve velmi mladém věku, a přestože má za sebou úspěšný občanský projekt, je to strašně málo k tomu, abychom z toho mohli realisticky odhadovat jeho šance na úspěch. Zatím šermuje jen obecnými tezemi, slibuje, že do politiky vrátí hodnoty, slušnost a férovost. Otázka je, zda a kdy tam toto všechno vlastně bylo. Ale budiž: právo volit a být volen tady každému z nás zaručuje Ústava. Obecně jsem nicméně přesvědčený, že permanentní zakládání nových stran, případně štěpení těch starých, je projev nezralosti české politické kultury. Mnohdy za tím je jen přebujelé ego. Symptomatická je v tomto ohledu situace na levici, kde v poslední době nevznikla jedna, ale hned tři nové strany. Každý chce být prostě lídrem a předsedou.
