KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česko opět předsedá Evropské unii. Minule jsme se museli potýkat s plynovou krizí, řešili jsme rozšiřování na východ a snažili se posílit vnitřní trh společenství. Už tenkrát nás v jejich řešení brzdili fanatici, pro něž neexistuje důležitější téma, než válka s uhlíkem. Možná už ani nic jiného. Můžeme s nimi během šesti měsíců výrazně pohnout? Ne. Ale můžeme začít bořit hloupá dogmata jejich zelené víry.
Už fakt, že se po třinácti letech ujímáme vedení EU prakticky se stejnými prioritami, je důkazem, že evropská politika je během na dlouhou trať. Už tenkrát jsme v rámci energetické bezpečnosti žádali společné nákupy plynu, abychom zabránili vydírání Ruskem. Prosazovali jsme Východní partnerství. Šlo nám o odstranění bariér na vnitřním trhu, který je klíčový pro české firmy. První se nyní konečně řeší pod tlakem války. Až tato tragédie také skutečně přiblížila Ukrajinu k Evropě. Unijní byznys ale pořád dusí Zelený úděl.
Co se nám může podařit zlepšit a co nikoli? Předně je třeba říci, že postavení Petra Fialy je slabší, než jaké měl Mirek Topolánek, který měl post předsedy Evropské rady a určoval tak její agendu a řídil jednání. Ta má nyní v čele „nastálo“ Charlese Michela a na nás zbývá jen Rada EU, což je nižší, ministerská úroveň. Zase tak zásadní rozdíl to ale není, předsednická země má především moderační úlohu, není v pozici jako premiér vůči vládě a agenda je do velké míry dána předem, či vyplyne z aktuálních událostí.
Neočekávejme tedy zázraky. Rozhodně nemůže Fiala nic udělat s asi nejvíce diskutovanou otázkou boje s klimatem. Na té si můžeme ukázat rozdíly mezi národní a evropskou politikou. Když se nové vládě nelíbí něco, co zavedla ta minulá, tak to prostě zruší, změní, prosadí jiný návrh. V EU takové „revoluce“ nejsou možné. Všechna minulá rozhodnutí se stávají novými závazky a součástí těch současných i budoucích. Jinak to ani nejde. Tento obrovský moloch dospívá k dohodě ztěžka a poté má obrovskou setrvačnost.
Můžeme si to představit jako rozdíl mezi plavbou malé loďky a tankeru, se kterým se daleko hůře manévruje a mění kurs. Možná ještě názornější však je analogie mezi luteránským sborem a katolickou církví. Evangelíci o všem hlasují přímo a jejich rozhodování je o to jednodušší, že jsou vázáni pouze „ústavou“, tedy Biblí. Součástí katolického katechismu jsou ale kvanta věroučných nařízení přijatých za dva tisíce let, jež jsou závazností postavena na roveň Písmu. A přijetí nových předcházejí sáhodlouhé debaty.
