Informace o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ byla zveřejněna až po soukromém obřadu v motolském krematoriu. Symbolicky se tím uzavřela éra nejvyšších komunistických vládců. Zatímco prvního poválečného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského vlastní soudruzi zavraždili a popel vysypali z mostu do Vltavy, u toho posledního se spokojili se zamlčením jeho smrti a tajným zpopelněním. Tak odchází na věčnost ti, kteří svůj život spojili s komunistickou diktaturou.
Miloš Jakeš byl přesně tím typem komunisty, který rozevírá v Praze deštník, když na Rudém náměstí v Moskvě prší. Vím pouze o jednom malém zapochybování, zda věci dopadnou tak, jak soudruzi z KGB naplánovali. Několik dní před sovětskou okupací v srpnu 68 navštívil Klementa Lukeše, který byl zastáncem Dubčekovy politiky a o kterém věděl, že má rozsáhlé kontakty s lidmi spojenými s polednovou politikou KSČ. Jako dárek mu na ukázku přinesl část materiálů, které o něm nashromáždila Státní bezpečnost. Jakeš je patrně získal, když zastával funkci náměstka ministra vnitra. Klement Lukeš byl nevidomý a tak mu ze svazků Jakeš četl. Ještě po mnoha letech na tuto událost vzpomínal. Její smysl pochopil o několik dní později, když vojska Varšavské smlouvy přepadla Československo. Jakeš při té návštěvě mluvil o situaci, která může v nejbližší době nastat a kdyby se prý zamotala, jestli by mu Lukeš dosvědčil, že mu ty materiály přinesl. Obdarovaný se s touto historkou nikomu nesvěřil, ostatně okamžitě po okupaci se stal nepřítelem nově nastupujících stalinistů a nikdo by jeho historku neposlouchal.
Od roku 1969 vycházel v Římě exilový časopis Listy, který vydával Jiří Pelikán. Ten byl po válce zapáleným komunistou a podílel se na vyhození tisíců studentů z vysokých škol po uchopení moci komunisty v únoru 1948. Od roku 1953 zastával funkci Předsedy mezinárodního svazu studenstva. Počátkem šedesátých let byl součástí připravovaného procesu proti projugoslávské skupině uvnitř komunistické strany. Proces se po zásahu Moskvy nekonal a Jiří Pelikán byl jmenován ředitelem Československé televize a pod jeho vedením se tento rozhodující sdělovací prostředek v komunistickém Československu stal nejprogresivnějším hlasatelem tzv. Pražského jara v roce 1968. V roce 1969 odešel do exilu a začal vydávat časopis Listy, nejdůležitější opoziční časopis určený čtenářům v Československu, který dráždil pražské vedení svojí výbornou informovaností o poměrech v normalizované komunistické straně.
