KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | S vládou Petra Fialy přišla jedna příjemná změna: snaha držet „rádiový klid“. Premiér razil heslo „dokud není rozhodnuto, není o čem mluvit“. Po chaotickém Andreji Babišovi, který večer popřel, co říkal ráno, aby další den opět otočil, se zdálo, že konečně zavládne řád. Teď se bohužel ukazuje, že tahle naděje byla docela lichá.
Vládnutí vyžaduje určité soukromí, čas na jednání, přípravu a schválení návrhů. Termín „kabinetní politika“ je neprávem vnímán hanlivě. Veřejné jsou volby, veřejné jsou výstupy jednání ministrů a samozřejmě veřejná je rozprava v parlamentu. Lidé mají dost možností, jak kontrolovat výkon demokracie. Ale musí hodnotit relevantní informace, ne drby, polopravdy, nedodělané věci nebo něčí přání.
Nejhorší je, když motivem ke sdělení nějaké polovičaté zprávy je osobní motivace autora získat pět minut slávy v médiích či na sociálních sítích. Je to bohužel stále častější – úměrně rozmachu komunikačních technologií a slábnutí loajality představitelů státu a jejich neochoty dodržovat „štábní postupy“. Pamatuji si, jak Mirek Topolánek jako premiér zuřil, když nějaký úředník něco vynesl dříve, než to on sám mohl ohlásit na tiskové konferenci. Nebo, ještě hůř, když esemesky novinářům posílali přímo ministři z jednacího sálu.
Nikdy úplně nezabráníte úniku informací. Když se projednávají tajné body, tak ministři a přítomní úředníci alespoň musejí odložit telefony… Dnes ovšem dosahuje vládnutí „v přímém přenosu“ kdysi nepředstavitelných rozměrů a z toho pramení zmatky, rozčilení a hrozba škod, ať už se tím myslí klesající důvěra v demokracii, nebo – jako v aktuálním případě úvah o retroaktivní dani – ekonomické ztráty. V důsledku zmatečných tvrzení pár vládních politiků, že kabinet sebere některým firmám peníze zpětně, ztratily akcie ČEZ a bank desítky miliard korun své hodnoty.
Někdo by mohl namítnout, že šlo od politiků o relevantní informaci, protože padla na jednání koaličních lídrů. Jenomže to není žádná ústavní instituce – směrodatné je to, co nakonec skutečně stojí v usnesení vlády. Zejména v takto citlivých záležitostech, kdy se rozhoduje doslova o stovkách miliard a trhy na každé vyjádření vysokého činitele citlivě reagují, je zkratka potřeba držet jazyk za zuby a oznámit až „oštemplovaný“ výsledek.
Mimochodem, podívejte se, jak si zavařila britská premiérka Liz Trussová svými veletoči (rovněž) kolem daní. Napřed způsobila pád libry a otřes akciových trhů, dnes čelí masivnímu tlaku, aby z funkce odešla, a obvykle docela spořádaná politika ostrovní monarchie se ocitla v panice. „Stručně řečeno – naprostý, absolutní, žalostný chaos,“ jak výstižně prohlásil jeden z televizních moderátorů. Liz Trussová dnes nakonec oznámila rezignaci po pouhých 45 dnech v úřadu.
Tak daleko samozřejmě doma nejsme, ale kabinet, který si dostatečně neuvědomí starou pravdu, že vládnutí musí být v první řadě předpověditelné, se řítí dálnicí do pekel.
