Jak máme dnes číst učení Ježíše Krista? Proč jsou všechny totalitní ideologie v podstatě pseudonáboženskými doktrínami?A čím je křesťanství inspirativní do budoucna? Na tyto otázky odpovídá v obsáhlé analýze pro prosincové číslo Magazínu I, z níž je i následující ukázka, komentátor Martin Schmarcz. V běžném prodeji časopis neseženete, předplatit si ho můžete tady.
Ono zvolání nedává v křesťanství smysl. Epidemie či jakákoli jiná špatná věc nesvědčí o existenci či neexistenci Boha nebo o jeho povaze a úmyslech vůbec nic. Tato reakce říká něco o nás, o naší iracionalitě, fatalismu, o tom, jak špatně se náš mozek smiřuje s prvkem náhody, se štěstím a smůlou. Kde není rozum a víra, tam prázdný prostor zaplní šarlatánství a modloslužebnictví. V horším případě dezinformace a konspirace. Svět není a nebude spravedlivý a víra nám pomáhá se s tím vyrovnat. Je průvodcem v chaosu žití, jistotou v nejistém vesmíru. Nic více, ale také nic méně. Ježíšovo poselství, že spravedlnost přichází až po smrti, kdy budeme souzeni za naše činy, je jak útěchou, tak pobídkou ke správnému konání a vzdorování osudu.
Trest shůry? Ne, jen zásah náhody
Až do vzniku křesťanství lidé obvykle věřili, že pokud je někdo nemocný, chudý či ho postihlo nějaké neštěstí, může si za to sám, protože žije v hříchu. Platilo to dokonce i v judaismu, z něhož učení Ježíše Krista vycházelo. V jeho ortodoxních formách se tento postoj vyskytuje dodnes. Známý je skandál, který způsobil izraelský vrchní rabín Ovadja Josef svým výrokem: „Holokaust a současný antisemitismus jsou Boží tresty za hříchy Židů.“ Jakkoli byl rabi Josef uznávanou osobností, způsobil v zemi, jejíž existence stojí na mottu Už nikdy jako ovce! (které symbolizuje odhodlání nedopustit opakování genocidy Židů), vcelku pochopitelné roztrpčení.
