KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Čtu mnoho stesků lidí, kterým chybí „pořádně konzervativní“ strana. I když pro mě je výběr snadný, chápu je. Mě politika naučila, že se musíte spokojit s málem, a to dokonce i když vládnete. Pro silný subjekt typu polského Práva a spravedlnosti či německé CSU u nás momentálně chybí poptávka. Nicméně je dobré mít ideál. Nejlepší cestou k němu podle mě je nyní zvolit SPOLU, jinak nenajdeme ani její začátek.
Dlouhodobě píšu o SPOLU jako o „konzervativní koalici“. Přestože je plná krvavých kompromisů s liberály, čehož ukázkou je hojně medializovaný spor o homomanželství. Zkratky jsou pro veřejnou debatu důležité, mohou ovšem vést do pekel. Cítím proto jakousi povinnost alespoň před volbami vysvětlit, co oním termínem myslím. Stručně řečeno: konzervativec nenajde dnes a zítra v nabídce stran lepší možnost volby, tedy subjekt dostatečně konzervativní a zároveň s reálnou šancí, že se jeho lídr stane premiérem.
Jsou i jiní, kteří se v něčem hlásí ke konzervativním hodnotám, ať už upřímně, či z vypočítavosti. K těm druhým nepochybně patří SPD, k těm prvním lze po odchodu Václava Klause mladšího počítat Trikolóru. Klaus otec i syn jsou ve skutečnosti liberály a s konzervatismem nemají nic společného, mimo jiné odmítají i církevní restituce. Tomio Okamura ostatně také a navíc je jeho partaj jednoznačně a tvrdě extremistická, byť je to takové „byznys národovectví“. Druhá zmíněná formace je „jen“ radikální a poněkud ukřičená.
Ani jedna z těchto možností (a další podobná uskupení) pro mě není alternativou. U SPD z principu, protože je národně socialistická a provýchodní, nikoli konzervativní, a tedy ctící naše tradiční ukotvení na Západě. U té druhé snad ani nejde tolik o to, že je slabá, jako že jí naprosto chybí důležitá konzervativní hodnota: uměřenost. Dokonce i u témat, kde bych s ní souhlasil, jako je tomu třeba u názoru na Green Deal, mi rve uši protivně agitátorský slovník a rétorika, které bych čekal spíš u ultralevice.
