KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Zatímco Andrej Babiš zveřejnil svou další předvolební knihu, média řeší, proč klesá podpora aliance Pirátů se Starosty, případně jak nudná nebo zábavná je kampaň koalice Spolu, sociální demokraté vyčkávají. Aktuálně sice představili lídry svých kandidátek v jednotlivých krajích, ostrou fázi kampaně nicméně plánují odstartovat až ve druhé polovině srpna. Zda jde o dobře promyšlený tah, anebo vynucenou a ústupovou reakci na peripetie okolo jarní plánované cesty Jana Hamáčka do Moskvy, se teprve ukáže.
Přestože jde o předběžný závěr, stojí za pozornost: třicet let po listopadu 1989 se situace před volbami jeví tak, že klíčovým sdělením politiků v letošní kampani bude, že „nejsou levice“. Ta obava, že by vás někdo mohl označit za toho, kdo vás chce leda tak oškubat, zdanit, anebo jinak omezit v rozletu, navíc za někoho, kdo je beztak skoro komunista, což je nálepka, která vás má vyloučit z každé slušné debaty, ta pořád zjevně funguje. Jak jinak si vysvětlit až umanutou potřebu Pirátů se pokud možno vším, co by mohlo být za levicové označeno, neušpinit? Leč v tomto nejde vina za nimi, reagují totiž na mediální rámování české politiky, jež má své hluboké kořeny – a zjevně stále funkční – už v raných 90. letech minulého století.
Přitom součástí standardní demokratické politiky jsou tři základní ideové pilíře: socialistický či sociálně-demokratický, liberální a konzervativní. Ponechme nyní stranou, že se napříč časem a místem k těmto třem přidávaly v různé intenzitě další, třeba křesťanské či zelené politické proudy, to hlavní pro nás nyní je, že je česká politika dost možná odsouzena na jednu nohu kulhat. Demokratické levici reálně hrozí, že poprvé po třiceti letech nebude zastoupena ve sněmovně. A pokud by se snad z jejího úpadku chtěli radovat konzervativci či liberálové, musíme je ubezpečit, že z něj nebudou těžit ze všeho nejvíc oni, nýbrž populisté. Ale popořadě.
Kromě neúnavné a podle značné části liberálních elit permanentně provokující Jany Maláčové to vypadá, že si zbytek vedení strany vzal po jarním sjezdu oddechovou pauzu. Zatímco ještě před několika týdny nezvládal předseda strany Jan Hamáček dělat nic jiného, než vysvětlovat plánovanou cestu do Moskvy, nyní se z mediálního prostoru vypařil. Pokud byste pominuli už zmíněnou Maláčovou, případně její dvojku na pražské kandidátce Matěje Stropnického, a také server Seznam zprávy, se kterým se Hamáček soudí, a ten na oplátku nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby už zase upozornil, jak je na tom ČSSD mizerně, nevěděli byste, zda toho času nejsilnější levicová strana v zemi ještě existuje.
Možná jde ale o správně zvolenou strategii, jak přece jen ještě zabojovat aspoň o těch pět procent voličů. Na druhou stranu platí toto: pokud byl jarní obrat ČSSD k tradičnímu levicovému voliči přirozenou reakcí na politický vývoj posledních let, je zhola nepochopitelné, že ČSSD vzápětí nenapnula všechny síly k pokusu absorbovat nespokojené voliče Andreje Babiše. V mezičase vedle ní vyrostla Přísaha Roberta Šlachty, jehož nástup sociální demokraté vůbec nezachytili, a aby toho nebylo málo, Babiš zvrátil trend klesající podpory a pomalu – a pro něj v nejlepší čas – se začíná vracet do čela stranických žebříčků. Pokud se ČSSD míní letními prázdninami promlčet, může se klidně stát, že v září bude už na ofenzivu směrem k váhajícím voličům Babiše a Šlachty pozdě.
