KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Zavedení přímé volby prezidenta je nejkatastrofálnějším rozhodnutím v historii České republiky. Žádná krize za poslední tři dekády nepůsobila tolik zla, jako toto rozhodnutí. V lednu nás už potřetí čeká volba, z koho uděláme na dalších pět let hlavu státu. Zvládneme to bez toho, aby se Hrad opět stal místem, odkud zemi hrozí neštěstí? Vyloučit to bohužel nelze.
Problém výběru prezidenta občany spočívá v tom, že u nás nemá tradici, ústavní systém s ním nepočítá a hlava státu nemá exekutivní pravomoci, dokonce ani není ze své funkce odpovědná. Což v důsledku vede k tomu, že voliči nejednají racionálně, přímý mandát prezidenta je cizorodým prvkem v dělbě moci mezi jednotlivé instituce a ten, kdo je zvolen, nemá žádnou možnost splnit sliby, díky kterým zvítězil. To je dokonalý recept na zkázu. A po pravdě, uplynulých deset let opravdu málem zničilo českou demokracii.
Co nás čeká za pár měsíců? Vlastně nevíme. Vláda Petra Fialy nepředstavila žádného adepta a zda bude kandidovat její oponent Andrej Babiš, to stále není jisté. Paradoxně tak pět měsíců před volbou není jasné, kdo se pustí do boje za oba hlavní politické bloky. Představte si, že by v USA v této fázi ohlásila úmysl dostat se Bílého domu hromada nezávislých kandidátů, ale nikdo za republikány ani za demokraty. Nemožné? Jistě. Ale i toto je důsledek toho, že přímo volíme hlavu státu, která neřídí exekutivu.
Všechny průzkumy preferencí známých kandidátů tak momentálně musíme brát s rezervou. Že vede Andrej Babiš, za ním skončil Petr Pavel, třetí je Josef Středula a čtvrtá Danuše Nerudová sice cosi napovídá, ale jde víceméně o orientační údaje. Mohou platit, ale také vůbec nemusejí, to záleží na tom, jaká bude konečná sestava. Hádat nyní šance jednotlivých pretendentů je stejné, jako věštit z křišťálové koule. Raději si řekněme ne kdo, ale co bude nakonec rozhodovat, protože tohle lze odhadnout přesně.
