V „první zprávě o dnešním Německu“, konkrétně o Hamburku, která vyšla na INFO.CZ před třemi týdny, jsem s nadsázkou napsal, že je to město Angely Merkelové, Olafa Scholze a Juraje Kukury a také, že se jedná o „německou a evropskou bránu do světa“. To poslední platí o německé metropoli, o Berlíně, rovněž, třebaže v jiném slova smyslu. Navíc se v mnoha ohledech jedná o město, kde se tak jako snad nikde jinde v Evropě s výjimkou Londýna (který je ovšem naprosto unikátní a mimo všechna měřítka) minulost potkává s přítomností a s budoucností. Nejen s německou budoucností, ale i s budoucností celého evropského kontinentu.
Fascinující, skvostná i temná historie
O historii Berlína by bylo možné psát nekonečně dlouho a velmi zajímavě, my si ale připomeňme jenom to nejpodstatnější a nejzajímavější z jeho moderních dějin. Po sjednocení Německa v roce 1871, jehož kancléř Otto von Bismarck dosáhl, jak nás učili ve školních škamnách, „krví a železem“, se stal Berlín, do té doby poněkud provinční pruský a junkerský, hlavním centrem a symbolem nového mocného státu.
Němci se s císařstvím rychle identifikovali a Berlín byl, vedle již zmíněného Hamburku, ztělesněním jeho úspěchu a jeho výkladní skříní. Žádná jiná evropská metropole – opět s výjimkou Londýna – nerostla tak rychle a nevyvíjela se tak dynamicky jako on. Zejména a takřka výhradně díky Berlínu bylo Německé císařství alespoň trochu světové, třebaže bylo jen druhořadou koloniální mocností a třebaže postrádalo imperiální velikost, orientální dotek, lesk a šmak, jež byly příznačné právě pro Londýn či pro Paříž.
Po první světové válce, po vzniku nenáviděné Výmarské republiky, o níž se velká část Němců do jisté míry oprávněně domnívala, že jim ji vnutily vítězné mocnosti v čele se Spojenými státy americkými, Berlín dočasně brutálně zchudnul a zešedl.
Zanedlouho se ale, tzv. rúrské krizi a děsivé hyperinflaci, která Německo skoro zničila, navzdory, znovu stal hlavním městem (přinejmenším) střední Evropy. Právě v Berlíně vznikala ve dvacátých letech nejlepší díla evropského expresionismu, právě tady vytvořil Max Reinhardt své divadelní impérium včetně věčně vyprodaného divadla Komedie na Kurfürsterdammu, právě tady natočil Robert Wiene mysteriózní, fantaskní horor „Kabinet doktora Caligariho“, právě tady vydal žijící titán německé literatury Thomas Mann svůj kultovní román „Kouzelný vrch“, právě tady založil Erwin Piscator své Proletářské divadlo, právě do Berlína se z Curychu přesunulo hnutí Dada, jež vyvolávalo na jedné straně hrůzu a nepochopení, ale na druhé straně lidi přitahovalo svou odvážností, právě tady tančila takřka nahá neodolatelná Josephine Bakerová.
Kromě toho tu doslova den ze dne, ještě v první polovině zlatých dvacátých let, vyrostly stovky barů, nočních klubů, luxusních nevěstinců i špinavých hampejzů, v nichž brzy zavládla do té doby nevídaná karnevalová nálada plná bezuzdného užívání si a ztřeštěné bezstarostnosti, jíž nemohli konkurovat ani v Hemingwayově pohyblivém svátku, tj. ve městě nad Seinou…
Třicátý leden 1933 znovu všechno změnil. Berlínské kulisy výrazně potemněly, městu začaly namísto dosavadní pestrosti dominovat, nejen ve Wilhelmstrasse a jejím okolí, ale všude, černá a rudá, olbřímí černé hákové kříže v bílém kruhu na rudém poli a hnědý, respektive černý teror, hořící hranice se zakázanými, nevhodnými knihami nejlepších německých spisovatelů, pompézní ukradená olympiáda v roce 1936 a nad tím vším řev samozvaného vůdce německého národa Adolfa Hitlera a souhlasný ryk jeho stoupenců na masových shromážděních.
A potom přišla válka, počáteční euforie, ale následně i první a potom stále častější porážky, spojenecké bombardování, které zničilo, mimo jiné, i slavný novorománský Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche) z roku 1895, jehož trosky jsou dodnes živým mementem pro všechny Berlíňany i pro početné turisty, a pád tisícileté říše, která nakonec trvala necelých třináct let, ale na kterou se kvůli hrůzám, které způsobila, nikdy nezapomene.
