KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Demonstranti proti vakcínám a covid pasům vzbuzují v lidech, kteří se dobrovolně a rádi nechají očkovat, posměch a opovržení. Vždyť kdo může odmítat dobro účinné ochrany před nemocí a smrtí? Jenomže, marná sláva, ani dobré věci nelze dělat po zlém. Čím horlivěji budeme stavět odpírače a popírače na pranýř, tím více vše ještě zhoršíme, tím rozbitější bude naše beztak už rozdělená společnost.
Po pravdě se můj rozum vzpírá pochopit, jak někdo může odmítat moderní vakcíny, které mají účinnost, o jaké se nám ještě před pár lety ani nesnilo, a k tomu statisticky takřka nulové vedlejší příznaky. Nejde však o první ani poslední důsledek známého paradoxu, kdy věda upaluje vpřed daleko rychleji než lidské myšlení. Vymýtili jsme pravé neštovice, ale nikoli pověry, fóbie a slabost pro konspirační teorie, které lidem před dvěma stoletími bránily využít tento nástroj účinné prevence nemoci.
V jedné věci mají ti otravní demonstranti pravdu. Skutečně bojují za svobodu. Za nezadatelné právo lidských bytostí věřit lžím, manipulacím a fake news. Za základní svobodu každého jedince nemuset vyhledávat relevantní informace a řídit se pověrami, klepy a bludy. Kdyby Bůh chtěl, abychom byli dokonalí, nedal by nám svobodnou vůli a nechal nás žít podle precizního programu jako roboty. Udržitelného zlepšení společnosti nedosáhneme násilím, musí nám jít o to, aby lidé přijímali důležité kroky dobrovolně.
Když profesor Raška před půl stoletím řídil světový program eradikace pravých neštovic, začal domorodcům v Africe za nahlášení nemoci platit. Zkusil to tedy po dobrém. A uspěl. Co se zdálo mnohým nemožné, se stalo realitou, homo sapiens úspěšně zlikvidoval nebezpečný virus zodpovědný za stovky milionů obětí. Ovšem více než jeden a půl století poté, co se objevily první vakcíny. Ty samozřejmě byly násobně méně dokonalé než dnešní, ale výtky proti očkování jsou stále stejné. Boj se strachem v lidské mysli je věčný.
Je to urputná a nikdy nekončící práce. Ale pokud nechceme žít v „osvícené“ diktatuře, nebo naopak v totálním populismu, musíme o dobrých hodnotách a cílech přesvědčit i ty, kteří jimi z nějakého důvodu opovrhují, či z nich přímo mají strach. Pamatuji si, když se jednalo o stavbě amerického radaru, narazili jsme s delegací premiéra v Brdech na pokřikující skupinu demonstrantů, stejně rozčílených a bojovně naladěných jako ti, jež dnes můžeme vidět před sněmovnou. Dostalo se mi zde nečekané lekce, co znamená vůdcovství.
V dost agresivním davu se jeden antiradarista přihnal k Mirku Topolánkovi a začal na něj cosi hulákat. Šel jsem těsně za ním a v té chvíli jsem rychle předstoupil a snažil se demonstrantovi tělem zastoupit cestu. Předseda vlády mě neurvale odstrčil se slovy „co blbneš?!?“. On si to prostě chtěl s tím člověkem vyříkat, chtěl argumentovat, nestál o to, aby ho někdo „chránil“ před nepříjemnou konfrontací. Chvíli s ním mluvil, klidně a věcně, až muž sám odešel. Nevím, zda ho zcela přesvědčil, ale určitě na něj udělal dojem.
