Francouz s uhrančivě modrýma očima byl z rodu romantických hrdinů závodního volantu v dobách, kdy zubatá dojížděla na velké ceny stejně pravidelně jako do domova důchodců. Nebyl „machovským“ typem playboye formátu známějšího Jamese Hunta, nýbrž jemným člověkem, který se před závoděním živil jako obchodník s textilem a na klaviatuře dokonale vymačkával Chopina. Když se před ním 6. října 1973 rozestoupila svodidla při tréninku na velkou cenu Spojených států, bylo mu teprve 29 let.
Již coby neduživý prepuberťák a milovník všeho s motorem jsem si pod peřinou vedle otcových ohmataných časopisů přisvěcoval na dvě své tehdejší „bible“. První se jmenovala Horký volant a Dalibor Janek v ní barvitě popisoval všechno to vzrušující, co se na silnici nemá dělat.
Druhá nesla název „Nejrychlejší rakve světa“ a v drsných detailech pojednávala o životě a smrti automobilových závodníků. A tam jsem se na stránce 67 poprvé seznámil s Françoisem Cevertem, smělým mladým mužem narozeným v roce 1944 v Paříži, tehdy ještě okupované Němci.
