Ústavní soud do toho pořádně „říznul“: Kdo teď ochrání skutečné ženy před „úředními“ ženami?

Co se vlastně řešilo? U nás se každý může prohlásit někým jiným, než kým biologicky je, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Jenom nemohl mít toto jím zvolené pohlaví zapsáno v občance. Což není zase tak zásadní problém. A na druhé straně by se nic moc nestalo, kdyby si Petr Novák úředně změnil jméno na Petra Nováková.

Jde však o mnohem víc než o tyto formality. Náš právní řád (z dobrých důvodů) rozlišuje mezi muži a ženami, které mají v řadě oblastí zvláštní zvýšenou ochranu. A zde už nejde o formu, ale o obsah…

Dosud si každý mohl svobodně změnit pohlaví, s nímž se narodil, ovšem byla k tomu dle § 29 Občanského zákoníku nutná operace. Což má logiku. V těch vzácných případech, kdy se někdo takříkajíc narodí do „špatného těla“, má se mu umožnit si ho změnit. 

Zároveň nedává smysl, aby si nechal fyzicky vše, jak to má, když se takto necítí dobře. Nyní přichází do módy stát se ženou pouhým prohlášením. Což naprosto nechápu, ale také je mi to naprosto jedno a nijak mi to nevadí.

Úřední doklady jsou v podstatě kus papíru a svobodný občan by jimi neměl být ani omezován, aby byl „definován“. Pokud někomu udělá radost vidět pod svým vousatým obličejem ženské jméno, proč ne. Důležité ale je, co to implikuje. 

Bude se na člověka ve všech situacích, jež dle práva a v životě mohou nastat, pohlížet dle jeho biologického, nebo úředního pohlaví? Tohle je velký problém, protože nyní hrozí to druhé. Bylo opravdu nutné paušálně rušit podmínku operace (jen) kvůli přepsání údajů na matrice?

Podle soudce Milana Hulmáka nikoli. „Řešení uznání změny pohlaví státem bez nutnosti zásahů do tělesné integrity člověka nevyžadovalo kompletní zrušení úpravy změny pohlaví v § 29 odst. 1 občanského zákoníku,“ napsal v nesouhlasném stanovisku (zde od str. 24). 

Podle něj to kvůli zápisu jména do matriky nebylo nutné, neboť jeden z významů daného paragrafu byl, „že má regulovat změnu pohlaví pouze v případě osob, které mají zájem na změně pohlaví biologického, nikoliv absolutně pro všechny případy úřední změny pohlaví.“

Jinými slovy: v případech, kde záleží na tom, zda je člověk fyzicky muž, nebo žena, je třeba operace. Ale ne když jde jen o formální byrokratický úkon. Jak soudce Hulmák upozorňuje, ustanovení občanského zákoníku je třeba vykládat v souladu s ústavou a lidskými právy. 

Pokud je s nimi stávající praxe matrik v rozporu, musí se změnit. A je třeba rozlišovat mezi pohlavím úředním a biologickým. Ne jako dosud, kdy se mezi obojí kladlo rovnítko. Je vlastně jedno, když je muž v občance uveden jako žena. Ale jindy to setsakra vadí…

Milan Hulmák uvádí příklady, kdy se musí brát v úvahu biologické pohlaví: „Určování rodičovství, možnost uzavření manželství, úlevy v pracovněprávních vztazích, důchodové pojištění, vojenská služba, vězeňství, lékařská péče“. Připomíná i otázky ochrany soukromí a dodržování zásad fair play: „oddělené šatny, toalety, dámská kupé, sportovní disciplíny“. Zde musí být člověk (z přirozených důvodů) mužem či ženou se vším všudy, bez ohledu na to, co má napsáno v úředních dokumentech.

Do černého míří i další Hulmákova připomínka, totiž že samotný občanský zákoník v některých případech striktně trvá na biologickém pohlaví, například při určování mateřství v § 775: „Matkou dítěte je žena, která je porodila.“ Jinak by to jaksi ani nešlo, že? A ne, fakt mi neříkejte, že si to někteří aktivisté dokáží představit. 

Stejně tak zcela správně zákonodárci odmítli původní podobu redefinice manželství, v níž se navrhovalo, aby svazek trval dál, i když si ten druhý změní pohlaví, což absurdně mělo platit i pro heterosexuály…

Soudce svůj disent shrnuje takto: „Uniformní pojetí změny pohlaví … by ve vztahu k některým případům selhávalo. Vždy budeme muset zkoumat smysl a účel daného rozlišení (např. schopnost rodit, ochranu mateřství, podobu pohlavních orgánů). Jestliže bylo chybou vnímání § 29 občanského zákoníku jako paušálního a univerzálního řešení pro všechny případy, je podle mého názoru úplně stejnou chybou i paušální a úplné odmítnutí této úpravy.“

Přesně tak: Můžeme muže zvát ženou, ale tím se ženou nestane.

Druhým soudcem s odlišným stanoviskem (více se se jich v patnáctičlenném plénu nenašlo) byl Josef Fiala, který byl i součástí „kvalifikované menšiny“, když se o zavedení „třetího pohlaví“ rozhodovalo na konci roku 2020 (byť tam šlo hlavně o ty matriky). 

Tehdy k tomu většina osmi hlasů nestačila, ke změně zákona je jich třeba minimálně devět. Fiala připomněl, jak tehdy Ústavní soud České republiky chápal a v nálezu formuloval svoji roli:

„Opakovaně se ... v minulosti snažil zdůraznit, že řešení základních otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a jeho vztahů, náleží Parlamentu České republiky… Judicializace těchto otázek může vést k politizaci Ústavního soudu a tím i k oslabení jeho postavení jako nestranného a nezávislého soudního orgánu chránícího ústavní pořádek. Neshledávám důvody pro odchýlení se od tohoto přístupu.“ Jenže většina Fialových kolegů ano, politizace jim nevadí a s chutí se chopili role v „kulturních válkách“…

Josef Fiala kritizuje i představu většiny v Ústavním soudu, že „odkladem vykonatelnosti zákonodárci ponechává dostatečný prostor, aby nově upravil zákonné podmínky změny pohlaví a tomu přizpůsobil navazující regulaci v různých oblastech“. Považuje ji „za nepřípustně aktivistickou, protože v průběhu necelých 14 měsíců není reálné důsledně objasnit tzv. materiální předpoklady normotvorby a dokončit přijetí příslušné právní úpravy.“

Jak nyní zabránit škodám? Bude nutné oddělit „úřední“ a biologické pohlaví. To už nebude jedno a totéž. Není třeba nutit někoho k operaci. Ale je třeba chránit společnost (hlavně ženy a děti) před těmi, kdo se budou domáhat, aby byli ve všem všudy bráni v rozporu se svým anatomickým ustrojením.

Ústavní soud se tentokrát rozhodl do toho „pořádně říznout“. Už nestačí zapisovat muže do matrik jako ženy. Po úplném zrušení §29 nemáme ani jistotu, že taková „osoba s penisem“ nebude brána jako „osoba s vagínou“ úplně ve všech myslitelných případech. Včetně třeba toho, že kdo se odváží prohlásit, že „pouze biologické ženy mohou rodit děti“, bude jednou moci být trestně stíhán za šíření nenávisti k trans komunitě.

Jak se vláda, poslanci a senátoři vypořádají s touto hrozbou v té krátké době, kterou jim dal Ústavní soud na vypracování a prosazení nové právní úpravy? Ministr spravedlnosti Pavel Blažek říká, že už je připravena. Tak uvidíme.

Možná nám ještě úplně nedochází, co se vlastně stalo. Jde o další kamínek do mozaiky útoků na vše přirozené a lidské, na pojetí humanity, na osobní svobodu, na ochranu slabších, na řád práva a rozumu, jež charakterizují západní civilizaci. 

Progresivisté chtějí to vše nahradit skupinovými nároky, a to dokonce bez ohledu na lidská práva zranitelných osob. Nechtějí naplňovat občanské svobody, oni chtějí individuální svobodu omezovat. Přičemž když jim společnost, vláda, parlament, soudy nevyhoví, křičí cosi o diskriminaci.

U redefinice manželství to bylo (je) stejné. Partnerství gayů a leseb je nyní ve všech právech a povinnostech rovnocenné manželství. Ale nezískali přednostní oprávnění k adopcím cizích dětí. Což aktivisté líčí jako katastrofu, „bigotnost“ a snahu upřít homosexuálům jejich práva.

Ne. Jen dali zákonodárci přednost ústavou zaručeným právům dětí před politickými požadavky LGBT lobby, která ve své nesvaté válce nemá úctu a ohledy ani k ženám a dětem. To je problém, který s nimi my „konzervy“ máme, žádný jiný.

Zrušení přírodou daných rozdílů mezi muži a ženami v případě manželství a partnerství (alespoň prozatím) neprošlo. Ústavní soud ovšem otevřel cestu k tomu, aby se tak stalo u definice pohlaví. Nikomu nevadí, když muž ukáže ženě občanku, v níž má zapsáno stejné pohlaví jako ona, ale nesmíme dovolit, aby jí beztrestně ve sprše ukazoval své skutečné pohlaví. Tak prosté to je. 

Politici mají nyní povinnost nalézt řešení, které ochrání práva skutečných žen před „úředními“ ženami. Času je málo…