Účinná zbraň proti zevlujícím výrostkům: Vysokofrekvenční zvuk plaší dotěrný hmyz, hlodavce i lidi

Jeden z posledních případů tohoto druhu řeší úřady v rakouském Linci. Tam provozovatel jednoho z obchodních center čelí podezření, že v určitém čase záměrně vysílá do vestibulu centra, kde se shromažďuje hlučná mládež, pro ni nesnesitelné vysokofrekvenční zvuky. 

Snahou je vypudit z těchto prostor „teenagery, kteří nic nekupují, jen zevlují“ a ruší zákazníky. Obchodník obvinění jednoznačně odmítá – stěžovatel, který „ultrazvuk“ naměřil pomocí aplikace na svém mobilním telefonu, se podle něj musel splést.

S podobnými případy se ale v poslední době v západní Evropě roztrhl pytel. Některé firmy a obce čelí podezření, že plaší zevlující výrostky tajně, jiné se k tomu naopak otevřeně přiznávají.

Hned čtyři takové systémy používá už od roku 2021 radnice v německém městě Freiberg am Neckar u Stuttgartu. Nacházejí se v areálu základní školy, který není přístupný veřejnosti. „Zařízení tam byla instalována proto, že mladí lidé se ve večerních a nočních hodinách opakovaně dostávali do tohoto neveřejného prostoru a opakovaně docházelo k výrazným škodám na majetku vandalismem,“ vysvětlil mluvčí radnice. Po instalaci „plašičů“ případů vandalismu podle něj výrazně ubylo. 

Jak je ale možné, že vysokofrekvenční vysílač ruší pouze teenagery? Na to je jednoduchá odpověď. Tak jako různé druhy zvířat jsou schopné různě vnímat zvuky o různé frekvenci, tak vnímají zvukovou zátěž různě i lidé rozdílného věku.

Schopnost lidského ucha vnímat vysoké frekvence totiž s věkem klesá. Testy ukazují, že naprostá většina lidí starších 25 let již není schopna vnímat zvukové vlny o frekvencích nad 18 kHz. Mladší ročníky (byť samozřejmě s výjimkami) však tyto zvuky slyší velmi zřetelně. A právě v tom spočívá podstata zařízení selektivně plašících „zevlující výrostky“.

Fenomén klesající kvality sluchu s postupujícím věkem přitom zpočátku využívali teenageři technologicky spíše ve svůj prospěch. V roce 2005 vyvinul britský výrobce takzvaný „teen buzz“, tedy zvonění (nebo spíše bzučení), které zpravidla neslyší dospělí. 

Pokud mají školáci mobilní telefony, schopné vydávat tyto vysokofrekvenční zvuky, obvykle je slyší pouze oni sami a nikoliv starší učitel ve třídě – který není schopen svým sluchem zaznamenat, že někomu z žáků zvoní telefon.

Vývoj technologie „teen buzz“ se ale postupem času obrátil proti teenagerům. Už v roce 2006 se nejprve v Británii a později hlavně v Německu, Rakousku a ve Švýcarsku začalo prodávat zařízení s názvem Mosquito (komár) – the Anti-Loitering Device (protizevlující zařízení), zaměřené už zcela otevřeně proti mládeži. Pracuje s akustickým tlakem od 95 do 104 decibelů a využívá modulovaný tón, proměnlivě kolísající mezi frekvencemi od 16 do 18,5 kHz. 

Tyto dva signály se přepínají čtyřikrát za sekundu a protože se nejedná o konzistentní nepřetržitý tón, lidský mozek jej nedokáže odfiltrovat ani si na něj zvyknout. Ovšem slyší ho pouze někteří, tedy lidé zpravidla mladší 20 let. A pro ty je takřka nesnesitelný.

Podle vynálezce vysílače „The Mosquito“ Howarda Stapletona, který ho údajně nejprve vyzkoušel na svých dětech, tak signál doslova vypuzuje „výrostky“ z lokalit, které pokrývá. Účinný dosah je maximálně do 25 metrů. Na začátku získal vynález trefný lidový název „repelent proti teenagerům“.

Jeden z výrobců „Moskyta“, nizozemská firma Rhine Group, přitom zcela nepokrytě zákazníkům sděluje, co nákupem vysílače vlastně získají. „Efektivní, bezpečné a levné řešení nepříjemností způsobených poflakující se mládeží!“ píše se na stránkách firmy. 

Systém už si údajně koupily nebo objednaly tisíce firem a obcí. A nadšení jsou z něj zejména bojovníci proti vandalismu. „Cílem není ublížit lidem nebo zcela zamezit využívání některých ploch,“ argumentuje německé sdružení antivandalismus.de. 

Zařízení slouží údajně k tomu, aby se mládež nepohybovala v určitou dobu na místech, kde už v tomto čase nemá co dělat, ruší okolí hlukem a mnohdy se dopouští i ničení majetku. A v takových případech funguje vysokofrekvenční odpuzovač mnohem lépe a účinněji než nákladná ostraha nebo kamery.

Jenže tak jednoduché to zase nebude. V řadě států se totiž vedou spory, zda používání „ultrazvukového repelentu na teenagery“ neodporuje lidským právům a není nehumánním opatřením. Navíc zůstává stále otevřená otázka možné škodlivosti takto vysílaných zvuků nejen pro mladé lidi, ale i pro starší ročníky a pro zvířata.

Německý časopis Spiegel už v roce 2008 uvedl, že podle zprávy Spolkového úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví „není možné zcela vyloučit poškození sluchu“.

Francouzský soud zakázal v roce 2008 používání „The Mosquito“ ve městě Pléneuf-Val-André v Bretani, kde se toto zařízení prodávalo pod značkou Beethoven.

Jeden z místních obchodníků instaloval „odpuzovač teenagerů“ poté, co se stal několikrát obětí vandalismu a nepřístojného chování ze strany místní mládeže. Jeho sousedé si však u soudu stěžovali, že je při procházce kolem jeho domu s vysílačem bolí hlava a děti si musejí zakrývat uši.

Instalaci vysílače kritizovalo také několik lidskoprávních organizací a vznikla i francouzská petice za celounijní zákaz toho zařízení, kterou podepsalo přes sedm tisíc lidí. I v jiných zemích si někteří aktivisté a odborníci stěžují, že vypuzování mladých lidí z určitých lokalit pomocí jim nesnesitelného zvuku je nehumánní.

Britský vládní komisař pro ochranu dětí Sir Albert Ainsley kritizoval používání „odpuzovače teenagerů“ už krátce poté, co se přístroj objevil poprvé na trhu. „Tato zařízení diskriminují všechny mladé lidi, včetně malých dětí, bez ohledu na to, zda se chovají špatně nebo ne,“ uvedl Green. 

Podle něj využívání tohoto zařízení poškozuje lidská práva. „Jaký druh společnosti používá zvukové zbraně proti svým vlastním dětem?“ pokládá řečnickou otázku Green.

Také ministryně pro rodinu německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Josefine Paulová označila vyhánění mladých lidí z určitých prostor pomocí zvuku za nevhodné. 

Podle ní existují jiné, humánnější metody práce s mládeží, které mohou omezit vandalismus a rušení nočního klidu.

Jenže zastánci využívání „odpuzovače teenagerů“ mají zase své argumenty. „Vždy jde o zvážení věcí pro a proti,“ řekl loni Martin Schulmann, mluvčí radnice v německém Gelsenkirchenu, kde byla tato zařízení instalována.

Podle Schulmanna mají úřady ve městě povinnost zajistit obyvatelům, aby se mohli vyspat, cítili se bezpečně a školy nemusely platit opravu rozbitých oken v budovách poblíž hřišť či školních dvorů, kde v noci řádí party mladých výrostků. A všechna jiná opatření proti tomuto druhu vandalismu selhávají nebo jsou v porovnání s „odpuzovačem teenagerů“ příliš nákladná.

Žádný soud tak dosud nevydal celoevropské nařízení k zákazu využívání vysokofrekvenčních vysílačů proti mladým lidem. Spory jsou většinou vedeny lokálně a týkají se zejména možného poškození pověsti těch, kteří podobná zařízení instalují. 

To byl i případ lineckého obchodního centra. Určitě ne každý obchodník chce mít pověst podnikatele, který nenávidí „výrostky“. Stejně tak nesou svou kůži na trh městští radní, kteří otevřeně vyhlašují boj vůči „zevlujícím výrostkům“ pomocí zvuku. Možná to voliči ocení, možná také ne.

Sporné jsou i možné zdravotní důvody možného zákazu využívání „odpuzovačů mládeže“. Pokud by měl být pro lidské ucho škodlivý „The Mosquito“, pak může vyvstat i otázka, zda nejsou podobně škodlivé i vysokofrekvenční odpuzovače používané proti hlodavcům či hmyzu, na trhu běžně dostupné.

Jedním z vedlejších důsledků současné debaty o možnostech vyhánění mládeže z určitých lokalit pomocí zvuku je každopádně uvědomění si toho, jak mocnou zbraní a prostředkem k ovládání lidí zvuk může být. Akustické zbraně, ničící zdraví nepřátel pomocí zvuku s určitou frekvencí, jsou dnes běžnou součástí mnoha armád. A jejich vývoj jde rychle dopředu.

Dodnes také není dokonale objasněný případ amerických diplomatů a zaměstnanců velvyslanectví, kteří v roce 2016 začali v kubánském hlavním městě Havana trpět vážnými neurologickými potížemi. Podobné potíže poté hlásili i jejich kolegové na dalších zastupitelských úřadech například v Rakousku, Kolumbii a Vietnamu.

Podle portálu The Insider je přitom možné, že za těmi potížemi stojí účinek nespecifikované akustické zbraně. 

Na místech, kde se tyto potíže mezi diplomaty a jejich rodinnými příslušníky vyskytly, se podle zjištění investigativců pohybovali příslušníci speciální jednotky ruské tajné služby, zabývající se mimo jiné i vývojem akustických zbraní. Rusko ale jakoukoliv odpovědnost v této věci odmítlo.

Oproti vývoji akustických zbraňových systémů, schopných vyřadit vysíláním vysokofrekvenčních nebo naopak nízkofrekvenčních signálů celé armády protivníků, se zdá takzvaný „odpuzovač teenagerů“ jako neškodná hračka. Tedy aspoň zatím. Kdo z rodičů by si občas nepřál použít „zvuk moskyta“ k tomu, aby jeho ratolest opustila místnost s počítačem a seznámila se s čerstvým vzduchem?

Jenže jak ukazuje výše zmíněná debata, může diskuse o současných možnostech využívání zvuku k ovládání mladých lidí (a nikoliv jenom jich) brzy získat mnohem vážnější rozměr. A to minimálně srovnatelný s debatou o pozitivech a negativech využívání umělé inteligence.