Julius von Payer: Dobrodruh z Teplic, který objevil Zemi Františka Josefa

Jako Neil Armstrong a Buzz Aldrin po své misi na Měsíc se o necelé století dřív musel zřejmě cítit Julius von Payer při svém slavnostním návratu do vlasti poté, co na dalekém severu objevil do té doby neznámý a nikým nepopsaný ostrov. Pojmenoval jej po „nejvyšší hlavě“ své vlasti jako Zemi Františka Josefa – a císař jej po návratu osobně přijal na svém dvoře ve Vídni.

Payer v oblasti východně od Špicberk v mapách zakreslil i další dříve neznámá místa jako třeba Šanovský nebo Brněnský mys či Wilczekovu zemi – po šlechtici, uhlobaronu a mecenáši výpravy Johannu Nepomuku Wilczekovi ze Slezska.

Pro vnitrozemskou evropskou velmoc šlo o gesto mezinárodního významu svědčícím o tom, že i Rakousko-Uhersko se dokáže blýsknout mořeplavbou světových kvalit. Za tím vším stál houževnatý vousáč původem z Čech.

Julius von Payer se narodil v Schönau, česky Šanově, který byl na konci 19. století pohlcen Teplicemi. Česky neuměl a jako většina „českých“ Němců považoval Rakouskou monarchii za svou vlast. Už od mládí se připravoval na vojenskou kariéru – v deseti nastoupil na kadetku poblíž Krakova, v patnácti pokračoval na vojenské akademii u Vídně, poté byl umístěn do (tehdy ještě rakouské Verony) jako vojenský kartograf – v armádních projektech II. a III. vojenského mapování (tzn. aktualizace předchozích geografických a geodetických dat) vyměřoval a zakresloval do vojenských map alpské vrcholy, přičemž jich asi sto osobně zdolal, z nich pak skoro polovinu prvovýstupem.

Bylo jen otázkou času, přesněji řečeno pár let, kdy ho jeho dobrodružná povaha zavede do mnohem odvážnějších objevů ve vzdálenějších koutech světa. Své první zkušenosti z polárních oblastí začal čerpat na konci 60. let 19. století již coby zaměstnanec Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni během německých polárních výprav do Grónska. Expediční plavidlo první výpravy tehdy uvízlo v ledu, což donutilo posádku strávit 200 dní na kře ledové, ale Payer nelenil a prozkoumával okolí na saních. Po návratu byl z Payera ošlehaný námořník ochotný ve jménu dobrodružství podstoupit jakoukoli výzvu.

Ta životní přišla o tři roky později, kdy se Julius von Payer vydal v roli lodního důstojníka hledat severní spojení, které by mu umožnilo dostat se podél severního pobřeží Sibiře dál na východ. Posádka byla ukázkově rakousko-uherská již jen podle jmen účastníků. Na palubu se mimo jiné nalodili námořní důstojník Gustav Brosch z Chomutova, Eduard Orel z Nového Jičína, topič Josef Pospíšil z Přerova nebo strojník Ota Kříž z Pačlavic u Kroměříže.

Mezinárodní výprava čítající 24 mužů se vydala do neznáma na palubě průzkumné plachetnice z pomocným parním pohonem pojmenovaném po admirálu Wilhelmu von Tegetthoff. Její trup byl uzpůsoben, aby odolal tlaku sevření v ledu a její lodní šroub před krami chránila ocelová konstrukce. Loď vezla zásoby na tři roky a 130 tun uhlí.

Co se na takové výpravy vozilo? Počítalo se s tím, že posádka plující polární pustinou musela být soběstačná co se týká jídla i pití. Potraviny se konzervovaly nasolením nebo zatavením do plechových konzerv. Do konzerv se uskladňovaly tuny citrónové šťávy, brambor, pudinku a dalších potravin. Novinkou pro námořní výpravy v 19. století bylo destilační zařízení pro výrobu sladké vody, která se používala především pro parní stroj.

Loď vyplula v červnu 1872 z německého přístavu Bremerhaven, přičemž už v srpnu uvízla v ledu, v jehož zajetí driftovala podél souostroví Nová země. Během této cesty došlo k objevení Země Františka Josefa, kterou posádka během roku 1873 prozkoumala a popsala. Když ani na jaře 1874 nedošlo k uvolnění lodi, Weyprecht s Payerem se rozhodli ji opustit a táhnout záchranné čluny po ledu. 

Strastiplná pouť trvala tři měsíce od května do srpna, než dosáhla volného moře, po němž se vydala hledat Novou zemi. K smrti vyčerpané námořníky nakonec zachránila ruská loď Nikolaj I. Návrat do vlasti byl triumfální. Payerovi se dostalo veškerých poct i povýšení do šlechtického stavu, ale v následujícím období byly mnohé úspěchy výpravy zpochybňovány. Payer odešel z armády a cestování vyměnil za svou druhou vášeň - výtvarné umění.

Poté, co ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mnichově vystudoval malířství, se proslavil sérií obrazů zachycující osudy výpravy polárního dobrodruha Johna Franklina.

Franklinova expedice byla v době Payerova života velké téma. Mysterium, které nezdařenou výpravu obestíralo, se nerozpustilo dodnes.

Jen ve stručnosti: plavba vedená zkušeným kapitánem Johnem Franklinem měla za cíl objevit námořní spojení mezi Atlantikem a Pacifikem severní cestou, tedy Severním ledovým oceánem severně od Kanady. Do neznáma se vydaly lodi HMS Erebus a HMS Terror, ale ani jedna nikdy nedosáhla svého cíle. Všichni členové zahynuli, přičemž o jejich osudu nebylo dlouho nic známo. Nedochovaly se žádné písemné a ani jiné záznamy pořízené posádkou.

Až ze setkání s Eskymáky začaly do Evropy prosakovat zprávy o zoufalé cestě ze zamrzlých lodí na pevninu, úmrtích i kanibalismu posledních přeživších. Vše ale byly informace z druhé ruky nepodložené hodnověrnými důkazy. Při čtení historických pramenů člověku dojde, proč z Payerových obrazů zachycujících poslední dny Franklinovy výpravy čiší ryzí děs, beznaděj a strach, jaký jen o pár let později vylíčil praotec hororu H. P. Lovecraft ve svém temném románu v Horách šílenství, který se rovněž odehrává v polární pustině. Obě lodě z Franklinovy výpravy byly mimochodem objeveny teprve nedávno, a to v roce 2014 (HMS Erebus), respektive 2016 (HMS Terror).

Některé z obrazů se nadobro ztratily, u některých se dochovaly reprodukce, kdežto jiné jsou dodnes k vidění. Jeden například visí v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu v Praze. Jeho soubor byl oceněn i na velké výstavě v Paříži. Julius von Payer zemřel na mrtvici ve slovinském Bledu v roce 1912. Jeho příběh dokazuje, že život není o tom, kde se narodíte, ale spíš, kam jdete. Kam se vydáte. A je jedno, jestli pěšky, nebo na lodi. Dnes už si to neumíme představit. 

Pokud někam plujeme, ptáme se na rozměry kajuty, bohatost chodů v bufetovém stravování all inclusive a zastávkách na prohlídku památek. Nic z toho námořníka, vojáka, objevitele a dobrodruha Julia von Payera během plavby Severním polárním mořem nečekalo. Zaručeno bylo strádání, chlad, nepohoda a permanentní nejistota, jestli to vůbec přežije - prostě vyhlídky imponující každému správému muži. Takových nebylo nikdy dost.