Rusko v září čekají významné parlamentní volby a režim Vladimira Putina již dělá vše pro to, aby dopadly podle jeho očekávání. Na konci minulého roku spustili ruští zákonodárci pod vedením Kremlu doslova legislativní ofenzivu, která má za cíl nejen zajistit vítězství pro Putinovo Jednotné Rusko, ale také nejrůznějšími prostředky zdecimovat jakékoli formy domácí opozice. Poslední útoky na Alexeje Navalného a jeho spolupracovníky stejně jako snaha rozložit ruskou občanskou společnost jsou toho nejlepšími příklady.
Jak se v Rusku v posledních dvou dekádách stalo tradicí, režim Vladimira Putina se opět důkladně připravuje na nadcházející podzimní volby do Státní dumy. Tentokrát má k vítězství vládnoucího Jednotného Ruska pomoci přijetí celé řady nových legislativních návrhů vycházejících z červencových změn ruské ústavy stejně jako přímé útoky a snaha o likvidaci jakékoli formy opozice, v čele s Alexejem Navalným a jeho Fondem boje proti korupci a ruskou občanskou společností.
Ruský režim tím zásadním způsobem přitvrzuje ve své snaze o potlačení politické i společenské alternativy vůči kurzu prezidenta Putina, která se s rostoucí nepopularitou vedení v Kremlu a sílící nespokojeností ve společnosti čím dál více otevírá. Základem je nejen únava společnosti z více než dvacetiletého vládnutí Vladimira Putina a dlouhodobá ekonomická stagnace, ale také nezvládnutá reakce ruského vedení na pandemii koronaviru a nárůst aktivismu ve společnosti, zejména v regionech.
Krize kremelského vedení
O krizi ruského politického vedení a jeho odstřižení od reality běžných Rusů nejlépe vypovídá fakt, že namísto snahy o řešení pandemie napřelo síly v první řadě k udržení své vlastní moci a postavení prostřednictvím tzv. všelidového hlasování o změně ruské ústavy. Tento masově falzifikovaný a zmanipulovaný národní plebiscit (k uskutečnění právně ukotveného referenda se Kreml raději neodhodlal) umožnil Vladimiru Putinovi de facto setrvat v úřadu ruského prezidenta až do dalekého roku 2036, posunul význam ruských zákonů nad mezinárodní právo a jeho normy a vytvořil předpolí pro další izolaci a ofenzivu proti kritickým hlasům ve společnosti.
Již nedlouho po schválení změn ústavních pořádků začaly represe proti kritikům Putinova režimu, které vyvrcholily srpnovým pokusem o otrávení nejvýraznější tváře ruské opozice Alexeje Navalného. Jakkoli se dlouho připravovaný pokus o vraždu Navalného ze strany ruské tajné služby FSB nepodařil, režim dál pokračuje v tlaku a kriminalizaci opozičního předáka. Posledním takovým plánem je spuštění nového trestního stíhání a výhrůžek uvězněním ze strany ruských úřadů, které se snaží udělat všechno pro to, aby se Navalnyj z německé rekonvalescence do Ruska již nikdy nastálo nevrátil a Putinovo vedení tak nemohl přímo ohrozit.
Míru obav ruského režimu z politické výzvy a skutečného volebního klání dobře ukázaly zářijové lokální a regionální volby v ruských regionech, které opozice v některých případech přetavila ve významná vítězství, a to zejména v několika velkých městech na Sibiři. Dalším významným fenoménem jsou opakované regionální protesty, mezi nimi nejvýraznější v Chabarovském kraji na ruském Dálném východě, kde již několik měsíců místní obyvatelé vyjadřují nevoli z uvěznění lokálního gubernátora Sergeje Furgala. Putinův režim však během parlamentních voleb nehodlá ponechat nic náhodě, a proto spustil celou sérii legislativních úprav a návrhů, kterými se snaží dále omezit možnost ruské opozice jak do voleb zasáhnout. Mezi nimi má nejzásadnější vliv zpřísnění legislativy kolem tzv. zákona o zahraničních agentech.
Osm zákonů, které mají zlomit vaz občanské společnosti
Konec roku byl v Ruské federaci z hlediska zákonodárné činnosti skutečně výživný. Poslanci a senátoři z Jednotného Ruska stihli v rekordně krátkém čase předložit minimálně osm významných legislativních návrhů omezujících základní práva a svobody občanů, zejména s důrazem na občanskou společnosti a neziskový sektor. Kromě dalšího omezení práva na shromažďování a svobody informací a projevu, navrhli ruští zákonodárci také zásadní zpřísnění zákona o zahraničních agentech, který byl již od roku 2012 namířen proti kritickým hlasům v ruské společnosti.
Za zahraničního agenta chtějí ruští zákonodárci nově považovat nejen registrované organizace a média, ale také neregistrované spolky a fyzické osoby, jako například lidskoprávní aktivisty, novináře či politiky a další veřejně angažované osoby, které jsou s organizacemi „agenty“ jen v kontaktu. Norma zakazující výkon veřejných funkcí má za cíl v prvé řadě zdiskreditovat, marginalizovat a tím z volebního klání eliminovat například spolupracovníky Alexeje Navalného, kteří by mohli mít ve volbách šanci vyzvat kandidáty značně nepopulárního Jednotného Ruska.
Kromě o poznání zesílené finanční a administrativní kontroly mají organizace „agenti“ také povinnost nechat si schvalovat plány činností ze strany ruského ministerstva spravedlnosti, které tuto evidenci formálně dozoruje. Ministerstvo přitom nemá stanovené žádné lhůty či pravidla, podle kterých má postupovat. Naopak za neuposlechnutí ministerských pokynů či nedodání podkladů hrozí „agentům“ kriminální postihy a rozpuštění jejich organizací, jako se to již v celé řadě neziskových organizací stalo.
Mezi dalšími osmi návrhy je také omezení přístupu k neformálnímu vzdělávání a šíření osvěty na školách, další zpřísnění organizace veřejných akcí, přístup k financování a veřejným prostředkům či odsunutí „agentů“ z veřejného života prostřednictvím byrokratické kontroly nad prakticky všemi jejich aktivitami. Dřívější diskriminace, očerňování a rozdělení ruské občanské společnosti tedy nabralo novou úroveň a snaha o totální kontrolu ze strany režimu má ještě komplexnější formu.
Co můžeme očekávat?
Jakkoli se na první pohled může zdát, že má kremelské vedení v současné chvíli v ruce všechny trumfy a situaci pevně pod kontrolou, opak je pravdou. Jen za poslední rok režim Vladimira Putina ukázal nespočet slabostí a snahou o své utužení pouze skrýval nedostatek legitimity k dalšímu vládnutí, jako to bylo dobře patrné na masově zfalsifikovaném všelidovém hlasování.
Po podzimních parlamentních volbách čeká Kreml ještě důležitější zlom v roce 2024, kdy Putinovi vyprší jeho formálně poslední mandát podle původní verze ruské ústavy z roku 1993. Otázka jeho nástupnictví a udržitelnosti ruského politického vedení bude tedy i v dalších letech velmi aktuální.
Novými faktory ve hře o budoucí uspořádání na Rusi jsou narůstající nespokojenost společnosti a její sílící občanský aktivismus, zejména kolem otázek udržitelnosti, občanských práv a svobod či místního a regionálního rozvoje, ale také kritičtější postoj Západu v čele s Evropskou unií a novou americkou administrativou Joea Bidena, od které se dá očekávat silnější koordinace s Evropany a důraznější konfrontace Ruska v některých otázkách. Právě otázky mezilidských vztahů a občanské společnosti, které ruské zákonodárství tvrdě zasáhne, přitom představují pro Evropany jeden z pěti pilířů vzájemných vztahů s Moskvou. I v příštích měsících znovu výrazně zamíchá politickými kartami pandemie, která na Rusko dolehla obzvláště silně, přičemž jeho vakcína Sputnik-V nedokázala zemi spasit.
Svou roli v této otázce může sehrát také Česká republika a její diplomacie, která se v minulých měsících s Ruskem rozhodla vést bilaterální rozhovory na vysoké úrovni. Během těchto rozhovorů by jistě měla zaznít otázka, proč z ruské strany dochází k přetrhávání vzájemných pout a snaze o likvidaci některých posledních mostů vzájemného porozumění. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč byly v uplynulých dvou letech hned dvě české entity – Člověk v tísni a Pražské centrum pro občanskou společnost – zařazeny na seznam tzv. nežádoucích organizací. Třetí z nich, Evropskou nadaci pro demokracii sídlící v Bruselu, pak ČR pomáhala spoluzakládat. Část českých zákonodárců v čele se senátorem Markem Hilšerem již adresovala svým ruským protějškům z Rady federace apel, aby k další izolaci a komplikování vzájemných vztahů nedocházelo. Můžeme jen doufat, že ho ruská strana aspoň do budoucna vyslyší.
